Článek
Když jsme s manželem Jakubem (35) začali našeho dvouletého syna Davídka vodit do dětské skupinky, mysleli jsme, že mu tím pomáháme zvykat si na nové prostředí a děti. Nešlo o žádnou nutnost – jen pár hodin týdně, abychom mu zpestřili program a on získal trochu samostatnosti. Jenže všechno bylo úplně jinak.
Už první den začal Davídek plakat ještě večer před spaním. „Maminko, já nechci do školky,“ vzlykal a pevně mě držel kolem krku. Ráno to bylo ještě horší – scény plné slz, vzlykání a zoufalého volání. Bylo nám jasné, že takhle to nechceme, zvlášť když nešlo o žádnou existenční nutnost, ale jen o snahu mu usnadnit pozdější adaptaci.
Nejdřív jsme si mysleli, že si prostě musí zvyknout. Ale po pár týdnech nám došlo, že to nikam nevede. Davídek plakal stále stejně a naše srdce se trhalo každé ráno na kousky. Rozhodli jsme se proto, že s ním zkusíme více komunikovat – opravdu ho poslouchat a zjistit, proč se tolik trápí.
Když jsem se ho jednoho večera zeptala, proč se mu do školky nechce, jeho odpověď mě překvapila. „Protože mě tam necháš a už pro mě nepřijdeš,“ řekl potichu a se slzami na krajíčku. Došlo mi, že jeho největším strachem je pocit opuštění, který jsme si ani neuvědomovali.
Od toho dne jsme začali pravidelně při každém hovoru o školce zdůrazňovat, že ho tam nikdy nenecháme. Každý večer jsme mu říkali, jak to bude probíhat: „Ráno půjdeme do školky, budeš si hrát, pak bude oběd a po obědě tě maminka vyzvedne.“ Tuhle větu jsme opakovali tak často, jak jen bylo potřeba.
K našemu úžasu změna nastala téměř okamžitě. Davídek postupně přestal večer plakat, ráno se s námi loučil bez scén a s úsměvem. Uvědomili jsme si, že děti jsou prostě lidi jako my – potřebují komunikaci, ujištění a pocit bezpečí. Někdy stačí opravdu jen pár správně zvolených slov, aby zmizel strach a dítě se cítilo klidné a v bezpečí.
