Článek
V roce 1964 byla v newyorské čtvrti Queens ubodána osmadvacetiletá Kitty Genovese. Noviny psaly, že vraždu v průběhu třiceti minut sledovalo osmatřicet svědků — a nikdo nezavolal policii. Příběh se stal ikonou lidské lhostejnosti a dal jméno psychologickému jevu, který psychologové John Darley a Bibb Latané popsali v roce 1968: bystander effect, efekt přihlížejícího.
Pozdější výzkumy ukázaly, že původní novinový příběh byl přinejmenším přehnaný — svědků bylo méně, a někdo policii volal. Ale efekt samotný je reálný a opakovaně ověřený v laboratoři i v praxi.
Jak to funguje? Darley a Latané identifikovali dva mechanismy. První se nazývá difúze odpovědnosti: když je přítomno víc lidí, každý z nás implicitně předpokládá, že někdo jiný zasáhne. Čím větší dav, tím víc je odpovědnost „rozředěna“ — a tím méně se každý jednotlivec cítí povinen jednat. Druhý mechanismus je sociální srovnání: v nejasné situaci sledujeme, jak reagují ostatní, abychom věděli, jak reagovat správně. Pokud okolní lidé stojí a nedělají nic, usoudíme, že situace pravděpodobně není vážná — i když vážná je.
Výsledkem je paradox: v nouzi jste paradoxně lépe zajištěni, pokud vám hrozí nebezpečí před jedním svědkem než před deseti. Jeden člověk ví, že je na řadě. Deset lidí čeká, kdo se pohne první.
Je tento efekt nevyhnutelný? Ne zcela. Výzkum publikovaný v časopise PNAS v roce 2019 analyzoval stovky záběrů z kamer veřejných prostorů ve třech zemích — ve Velké Británii, Nizozemsku a Jihoafrické republice — a zjistil, že v 90 procentech konfliktních situací alespoň jeden svědek zasáhl. To je výrazně pozitivnější číslo, než by klasická teorie naznačovala. Zdá se, že efekt přihlížejícího je silnější v laboratorních podmínkách a v případech, kdy situace není jednoznačně krizová.
Co tedy dělá rozdíl v reálném světě? Výzkumníci naznačují: konkrétní oslovení. Pokud omdlíte na ulici a potřebujete pomoc, neurčitý výkřik „někdo zavolej záchranku“ je méně účinný než přímé oslovení konkrétního člověka — „vy v modré bundě, zavolejte prosím záchranku.“ Konkrétnost ruší difúzi odpovědnosti. Jeden člověk ví, že mluvíte s ním.
Efekt přihlížejícího není důkaz, že lidé jsou bezcitní. Je to důkaz, že sociální situace formují chování silněji, než si připouštíme. V anonymním davu jsme méně sebou — a víc součástí skupiny, která čeká, co udělá někdo jiný.
Zdroje:
- Stand By or Stand Up: Exploring the Biology of the Bystander Effect — PMC/NIH — recenzovaný článek o biologii efektu přihlížejícího
- The Bystander Effect Started from a Lie — McGill University Office for Science and Society — kritická analýza původního příběhu Kitty Genovese
- The Truth Behind the Story of Kitty Genovese — British Psychological Society — British Psychological Society, výzkumná analýza
- Would I Be Helped? Cross-national CCTV Footage Shows That Intervention Is the Norm in Public Conflicts — PNAS (2019) — Philpot et al., studie 219 záběrů z UK, Nizozemska a JAR; 90 % konfliktů s alespoň jedním zasahujícím svědkem
