Manželka mu zaplatila cestu ke slávě. Cousteau se jí odvděčil tajným životem a nemanželskými dětmi

Jsou osobnosti, jejichž veřejný přínos je tak obrovský, že jejich soukromá selhání jako by žila vlastním, odděleným životem. Jacques-Yves Cousteau byl jedním z nich. A způsob, jakým se tyto dva příběhy na konci protnuly, vypovídá o povaze hrdinství víc než jakákoli vědecká práce.

Cousteau se narodil 11. června 1910 ve francouzském Saint-André-de-Cubzac. Ve 30. letech se jako mladý důstojník francouzského námořnictva začal potápět a svůj první ponor později popsal jako okamžik, který mu změnil život. Svět pod hladinou – tichý, barevný a pulzující životem – se stal jeho skutečným domovem.

V roce 1943 spoluvynalezl s Émilem Gagnanem akvalung – dýchací přístroj, který dal potápěčům svobodu, jakou mají ptáci ve vzduchu. Bez něj by moderní rekreační potápění neexistovalo. Od roku 1950 pak se svou lodí Calypso křižoval oceány a natáčel dokumenty, které sledovaly stovky milionů diváků. Jeho vzkaz byl srozumitelný: tento svět pod hladinou stojí za to chránit.

A Cousteau ho skutečně chránil. Vystupoval v OSN, bojoval proti testování jaderných zbraní pod mořem a zakládal organizace na ochranu oceánů. Získal Oscara, řadu čestných doktorátů a v roce 1985 i Prezidentskou medaili svobody od Ronalda Reagana.

O to komplikovanější je ten druhý příběh. Po celou dobu svého manželství se Simone Melchiorovou – ženou, která mu na začátku kariéry poskytla rodinné zázemí i peníze – měl Cousteau poměr s Francine Tripletovou. Porodila mu dvě děti. Přestože se k nim přihlásil, o jejich existenci veřejně nikdy nemluvil. Když Simone v roce 1990 zemřela, Cousteau si Francine vzal. Bylo to jen pár měsíců po smrti jeho první ženy.

Jeho syn z prvního manželství, Philippe, který s ním pracoval na lodi Calypso a byl mu z dětí nejblíže, zahynul v roce 1979 při letecké nehodě. Druhý syn, Jean-Michel, se po otcově smrti v roce 1997 léta soudil s otcovou vdovou Francine o právo používat jméno a značku Cousteau. Rodina, ve které slavný otec tolik chyběl, se přela o dědictví, jehož skrytou část on sám nikdy neodhalil.

Otázka, kterou Cousteauův příběh pokládá, není, zda byl dobrý nebo špatný člověk. Zní spíše takto: může velké dílo existovat nezávisle na svém tvůrci? Cousteauovy dokumenty zachytily svět, který by bez nich mnozí z nás nikdy neviděli. Jeho akvalung otevřel oceán milionům lidí. To vše je skutečné a platné bez ohledu na to, co dnes víme o jeho soukromí.

Příběh jednoho bez druhého by byl ale neúplný.

Zdroje: