Článek
Představte si, že na poradě navrhnete, aby se firemní večírek zrušil a peníze šly radši na charitu. Jste přesvědčení, že to tak vidí většina kolegů — vždyť jste to probírali u kávy se třemi lidmi z týmu a všichni přikyvovali. Když se hlasuje, zvednou ruku jen čtyři z dvaceti. Zbytek chce večírek jako obvykle. Stojíte tam s pocitem, že se něco muselo pokazit, že lidé „ve skutečnosti“ souhlasí, jen se báli to říct nahlas. Ve skupinovém chatu ale později najdete zprávu od kolegyně, která psala jinému kolegovi: „Doufám, že to nezruší, těším se na to celý rok.“ Váš pocit shody byl reálný — týkal se však jen té malé bubliny lidí, se kterou jste to řešili, ne celého týmu.
Tomuto jevu se říká falešný konsenzus a jako první ho v roce 1977 popsal psycholog Lee Ross společně s Davidem Greenem a Pamelou Houseovou. Jde o tendenci přeceňovat, do jaké míry ostatní lidé sdílejí naše vlastní názory, preference a chování. Ross a kolegové ukázali ve čtyřech studiích, že lidé odhadují vlastní volbu jako běžnější, než ji hodnotí ti, kteří se rozhodli opačně. Efekt může působit na obou stranách sporu. Neznamená však, že každý člověk vždy čeká souhlas nadpoloviční většiny. Mechanismus posiluje sebedůvěru: čím víc věříte, že máte pravdu „spolu se všemi ostatními“, tím míň je potřeba svůj názor přezkoumávat.
Nejznámější experiment provedl sám Ross se studenty Stanfordovy univerzity. Dobrovolníkům nabídl, aby se půl hodiny procházeli po kampusu s velkou cedulí s nápisem „Kajte se“ pověšenou na krku. Někteří studenti souhlasili, jiní odmítli. Zajímavé bylo, co si mysleli o svých spolužácích: ti, kteří souhlasili s nošením cedule, odhadovali, že by souhlasila jasná většina ostatních studentů. Ti, kteří odmítli, byli stejně přesvědčení, že by odmítla jasná většina. Rozdíl mezi odhady ukázal, jak silně se do představy o druhých promítá vlastní rozhodnutí.
Jedním z možných vysvětlení je, že vlastní reakce máme snadno po ruce jako vodítko pro odhad ostatních. Navíc se často stýkáme s lidmi, kteří nám jsou podobní, a jejich názory slyšíme častěji než názory vzdálenějšího okolí. Přehled Garyho Markse a Normana Millera z roku 1987 rozebírá několik takových vysvětlení; nejde o jedinou automatickou příčinu každé neshody.
Pomáhá vědomě si klást otázku, jestli názor slyšíte jen od lidí, kteří přemýšlejí podobně jako vy, nebo jste ho ověřili i mimo svou obvyklou bublinu. Užitečné je místo dojmu z rozhovorů hledat konkrétní čísla — výsledky hlasování, ankety nebo průzkumu. Nefunguje spoléhat na to, že „přece to každý vidí stejně“, protože to je přesně ten pocit, který efekt vytváří uměle a bez ohledu na realitu. Zvlášť užitečné je všímat si momentu, kdy vás překvapí výsledek hlasování nebo reakce širšího okolí — to překvapení stojí za porovnání s tím, z čeho váš odhad skutečně vycházel.
Kdy jste naposledy byli opravdu překvapení, že s vámi nesouhlasí víc lidí, než jste čekali?
Zdroje
