Článek
Možná jste se už smířili s tím, že partner čas od času prostě zmizí — a pak se vrátí, jako by se nic nestalo. Nebo naopak: panikaříte pokaždé, když odjede na víkend s přáteli, i když vám rozum říká, že k tomu není důvod. Nebo se k někomu přiblížíte vy sami — a vzápětí se bezdůvodně stáhnete.
Tohle nejsou náhody. Jsou to vzorce. A mají svou historii.
Britský psychiatr a psychoanalytik John Bowlby přišel v 50. a 60. letech s teorií, která od základu změnila naše chápání mezilidských vztahů: s teorií citové vazby (attachment theory). Bowlby zkoumal, co se děje s dětmi oddělenými od rodičů, a zjistil, že pouto na pečující osobu není jen citové, ale přímo biologické. Jde o evoluční mechanismus přežití: dítě potřebuje blízkost dospělého, aby přežilo, a proto si vyvíjí strategie, jak si ji zajistit.
Jednotlivé strategie — jistou (bezpečnou), úzkostnou, vyhýbavou a dezorganizovanou vazbu — pak v 70. a 80. letech popsala Mary Ainsworthová se svými kolegy. Psychologové Cindy Hazan a Phillip Shaver následně zjistili, že se přesně tytéž styly objevují i v romantických vztazích dospělých.
Jak to vypadá v praxi? Lidé s jistou vazbou nemají s blízkostí problém — dokážou se o partnera opřít a zároveň mu dopřát prostor. Lidé s úzkostnou vazbou jsou zase extrémně citliví na jakýkoli signál odmítnutí. Potřebují neustálé ujišťování a mohou působit, že se na partnera „lepí“. Není to proto, že by byli slabí, ale protože se jejich mozek naučil, že blízkost je nejistá a musí se o ni bojovat. A lidé s vyhýbavou vazbou? Ti se naopak při přílišné intimitě stahují — jejich mozek si totiž zapsal, že blízkost je nebezpečná nebo přinejmenším nepředvídatelná.
Dobrá zpráva je, že styl vazby není doživotní trest. Výzkumy ukazují, že dlouhodobý vztah s citlivým a dostupným partnerem může náš původní vzorec postupně změnit. Přesně s tím pracuje například Terapie zaměřená na emoce (EFT), kterou vyvinula Sue Johnsonová. Právě díky práci s vazebnými vzorci se dnes podle metaanalýz řadí k nejúčinnějším směrům v párové terapii.
Vazebné vzorce fungují na nevědomé úrovni. Nikdo si úzkostný nebo vyhýbavý styl nevybírá vědomě, a proto nestačí si o něm jen něco přečíst nebo „o tom vědět“. Klíčové je naučit se pojmenovat, co se děje přímo v dané situaci. Neptat se „proč jsem takový/á?“, ale spíš „co se ve mně právě teď spouští?“. A mít po boku partnera nebo terapeuta, který tuhle práci s vámi unese.
Váš první vztah byl s rodiči. To ale neznamená, že ten aktuální musí vypadat stejně.
Zdroje:
- Adult Attachment, Stress, and Romantic Relationships — PMC/NIH — recenzovaná studie o vazbě v dospělosti a romantických vztazích
- How Attachment Styles Influence Romantic Relationships — Columbia University Department of Psychiatry — přehled od Columbia University
- A Brief Overview of Adult Attachment Theory and Research — R. Chris Fraley, University of Illinois — akademický přehled výzkumu vazebné teorie
