Článek
Nástup našeho tříletého Matýska do školky byl jako z příručky. Pár ranních slziček, které rychle oschly, a pak už jen nadšené vyprávění o nových kamarádech a hračkách. Jako matka dvou dětí jsem byla pyšná hlavně na jednu věc: odplenkování. Matyáš byl v tomto ohledu šikula. Doma se občas stalo, že mu při divoké hře ukápla kapka do tepláků, ale velkou potřebu hlásil spolehlivě a s předstihem. Byla jsem přesvědčená, že alespoň tato starost nám ve školce odpadá.
Asi po měsíci se to stalo poprvé. Paní učitelka mi při vyzvedávání předávala igelitku s pokakaným oblečením a stroze oznámila, že to Matýsek nestihl ze zahrady. Chápala jsem to, může se stát. Ujistila jsem syna, že se nic neděje, a doma jsme si znovu zopakovali, jak si říct o záchod. Jenže z jednorázové nehody se stal denní rituál. Každý den ta samá scéna: provinilý výraz mého syna, igelitka v ruce a já, odcházející ze školky s pocitem naprostého selhání. Doma přitom všechno fungovalo bezchybně.
Paní učitelky mi moc nepomohly. Jejich rady se omezily na obligátní „musíte ho to doma víc učit“ a jejich pohledy byly každým dnem přísnější. Cítila jsem z nich tichou výčitku, jako bych jim tam vodila dítě, které nezvládá základní hygienické návyky. Připadala jsem si jako matka jeskynního mužíčka, která selhala na plné čáře. Matýsek se mezitím uzavíral do sebe, ráno do školky nechtěl a jeho dříve veselá povaha byla pryč. Věděla jsem, že se něco děje, ale netušila jsem co.
Záchrana přišla z nečekané strany. Měli jsme už delší dobu domluvený termín u dětské psycholožky kvůli našemu staršímu synovi Davidovi, kterého paní učitelka v první třídě označila za „příliš aktivního“. Když jsme se chystali na sezení, napadlo mě to. Zeptala jsem se paní doktorky, jestli by si na chvilku nemohla promluvit i s Matýskem. Popsala jsem jí náš problém a ona souhlasila. Netušila jsem, že se za pár minut dozvím pravdu, která mi zlomí srdce.
Paní psycholožka si vzala Matýska stranou do herny. Po chvíli tichého povídání a malování to z něj vylezlo. Když se mu stala ta první nehoda na zahradě, paní učitelka ho prý odvedla do umývárny, kde ho před zraky ostatních dětí, které se přišly podívat, osprchovala. Od té doby na něj pokaždé, když si jen trochu přidřepne, ostatní kluci pokřikují a smějí se mu. Ten strach a ponížení v něm vytvořily blok, který mu jednoduše nedovolil se ve školce uvolnit a dojít si na záchod včas.
Dostali jsme jasné doporučení: okamžitě Matýska na týden, možná dva, ze školky stáhnout. Doma máme vytvořit klidné a bezpečné prostředí, o záchodě mluvit jen pozitivně, trénovat chození na nočník jako hru a hlavně si o tom všem povídat. Ujistit ho, že se nic nestalo a že ho máme rádi. Podle psycholožky je velká šance, že za tu dobu ostatní děti na incident zapomenou a Matyáš se bude moct vrátit s čistým štítem.
Upřímně, když si vzpomenu na svou vlastní školku, moc nevěřím, že děti zapomenou. Spíš si najdou jiný terč posměchu. Ale pro mého syna je ta pauza životně důležitá. Potřebuje čas, aby se jeho malá duše zahojila, aby znovu našel ztracenou jistotu a aby pochopil, že jedna nehoda z něj nedělá špatného kluka. A já jsem se naučila, že za problémy dětí nemusí být vždy jen chyba ve výchově, ale někdy i selhání dospělých, od kterých bychom čekali největší podporu.
