Článek
Když jsme s manželem Markem hledali školu pro našeho syna Tobiáše, měli jsme jasno. Žijeme v šedesátitisícovém průmyslovém městě, které nenabízí mnoho výhod. Tou jednou je ale překvapivě široký výběr základních škol. A my jsme nechtěli tu klasickou, kde děti v šest ráno vstávají, aby se pak s ohnutými zády táhly s desetikilovou aktovkou. Hledali jsme alternativu. A našli jsme ji. Malou, rodinnou školu inspirovanou montessori a waldorfskými přístupy. Místo, kde je učení radost, ne povinnost.
Jedním z hlavních důvodů, proč naše volba padla právě sem, byla filozofie ohledně domácích úkolů. Tedy, jejich absence. Vedení školy razí teorii, kterou s Markem sdílíme. Dítě má pracovat ve škole a odpoledne má mít čas na rodinu, kroužky, kamarády a prostě na to být dítětem. Chtěli jsme, aby si Tobiáš budoval k učení zdravý vztah. Aby ho bavilo objevovat, ne jen otrocky vyplňovat cvičení, která mu někdo nadiktuje. Ta škola pro nás byla příslibem. Příslibem smysluplného a respektujícího vzdělávání.
Jenže každý příslib občas narazí na tvrdou realitu. Ta naše má jméno a příjmení a učí Tobiáše ve třetí třídě. Už na první třídní schůzce v září jsme pochopili, že něco nehraje. Paní učitelka, starší dáma s dekádami praxe, si vzala slovo a s takovým tím omluvně-neústupným úsměvem pronesla větu, při které jsme si s Markem vyměnili pohledy. „Rodiče, já vás jenom upozorním, to víte, já jsem ze staré školy. Takže já ty domácí úkoly dávám.“
V místnosti to zašumělo. Nebyli jsme jediní, kdo si tuhle školu vybral právě kvůli absenci úkolů. A teď tu stojíme před faktem, že jedna učitelka se rozhodla nerespektovat základní pilíř pedagogického konceptu celé instituce. Ještě bych to pochopila, kdyby šlo o kreativní úkoly. Něco ve stylu „o víkendu si s rodiči vyzkoušejte postavit sopku z octa a sody a v pondělí si o tom povíme“. To by bylo v souladu s projektovým učením.
Jenže my dostáváme přesně to, před čím jsme utíkali. Okopírovaný papír z třicet let staré cvičebnice. Sloupec příkladů na sčítání a odčítání do sta. Doplňování měkkých a tvrdých i/y ve větách, které Tobiáše absolutně nezajímají. Je to mechanická práce bez kontextu, bez radosti, bez smyslu. Přesně ten typ úkolu, který v dětech pěstuje odpor ke škole. A my teď každý druhý den vedeme doma boj, abychom syna donutili dělat něco, s čím sami vnitřně nesouhlasíme.
A tak teď řešíme dilema. Celkově jsme se školou spokojení. Tobiáš má skvělé kamarády, prostředí je přátelské a většina ostatních učitelů je fantastická. Máme si jít stěžovat k řediteli a riskovat, že budeme za „problémové rodiče“? Že si to paní učitelka na synovi nějak vybere? Nebo máme zatnout zuby a ten rok to nějak přežít s tím, že jedna učitelka přece nemůže zkazit celkový dojem?
Jenže ono to není jen o našem pohodlí. Je to o principu. Vybrali jsme si a platíme si za určitou službu, za konkrétní vzdělávací přístup. A teď zjišťujeme, že ho nedostáváme v plném rozsahu, protože jedna zaměstnankyně si prostě jede podle svých vlastních, zastaralých pravidel. Jak máme synovi vysvětlit, že pravidla se mají dodržovat, když je nedodržuje ani jeho vlastní učitelka? Je to boj o smysl vzdělávání, který jsme se rozhodli svést. Ještě nevíme jak, ale víme, že mlčet nebudeme.
