Článek
Z Berlína už sice byla pryč, ale dopisy z laboratoře jí chodily dál. Koncem roku 1938 se k Lise Meitnerové do Švédska dostal výsledek, se kterým si její dlouholetý kolega Otto Hahn nevěděl rady: při pokusech s uranem vznikalo baryum, tedy podstatně lehčí prvek. Kde se tam vzalo? Vědkyně, jež musela uprchnout před nacisty, o problému začala přemýšlet se svým synovcem, fyzikem Ottou Frischem. Z jejich debat během vánoční návštěvy vzešlo vysvětlení, které změnilo pohled na atomové jádro. Závěry obou fyziků pak vyšly ve společném odborném článku.
Už její příchod do Berlína v roce 1907 přitom provázely překážky, které s fyzikou neměly nic společného. Meitnerová tehdy už měla doktorát z Vídně a chtěla dál zkoumat radioaktivitu. Chodila na přednášky Maxe Plancka a začala spolupracovat s chemikem Hahnem. Podle životopisného přehledu Německého historického muzea však jako žena nesměla do hlavních pracovních prostor chemického ústavu. Nešlo o začátečnici, která by si teprve doplňovala vzdělání. Omezení dopadalo na vystudovanou badatelku. Spolupráce obou vědců navzdory tomu pokračovala a postupně přinesla řadu objevů na poli radioaktivity.
V dalších letech se její postavení zlepšilo. Vedla vlastní radiofyzikální oddělení a roku 1926 se v Berlíně stala mimořádnou profesorkou. Pak ale přišel nástup nacistů a v roce 1933 přišla o právo vyučovat. Rakouské občanství jí sice ještě nějaký čas dovolovalo v Německu zůstat, po připojení Rakouska v roce 1938 se však situace zhoršila. V červenci proto uprchla přes Nizozemsko do Švédska. K odchodu ji nepřiměla lákavá pracovní nabídka, nýbrž pronásledování kvůli jejímu židovskému původu. Vynucený odjezd sice přerušil každodenní práci s kolegy, ne však odborný kontakt jako takový.
Hahn a Fritz Strassmann mezitím v Berlíně pokračovali v pokusech. Při ostřelování uranu neutrony původně pátrali po produktech, které by odpovídaly prvkům těžším než uran. Chemické rozbory je ale dovedly k baryu. Samotný objev se tak skládal ze dvou navazujících částí: Hahn se Strassmannem dodali experimentální důkaz, zatímco Meitnerová s Frischem nabídli fyzikální vysvětlení. Hahn, Meitnerová a Strassmann přitom navazovali na společný výzkum z předchozích let. Chemické metody jasně ukázaly, jaký prvek při pokusu vznikl. Nyní bylo na fyzicích, aby pochopili, jak může těžké jádro vyprodukovat mnohem lehčí části. Berlínský výsledek tak zůstal společným problémem i ve chvíli, kdy vědce rozdělily státní hranice.
Meitnerová s Frischem se opřeli o tehdejší model, který atomové jádro popisoval jako elektricky nabitou kapku. Šlo o teoretickou pomůcku k popisu jeho chování, nikoli o tvrzení, že je uvnitř atomu voda. Taková kapka se může protáhnout a rozdělit, přičemž u uranu by se při tomto rozdělení navíc uvolnilo obrovské množství energie. Podle vzpomínek zachycených v knize Leony Marshallové Libbyové oba o řešení přemýšleli i během procházky zasněženou krajinou a rovnou se pustili do výpočtů. Příběh má zimní kulisu, důležité však bylo, že dokázali propojit chemické zjištění s představou rozštěpení celého jádra.
Jejich společný článek vyšel v časopise Nature 11. února 1939. Pro nově popsaný proces se ujal termín jaderné štěpení; anglický výraz fission tehdy zvolil Frisch po vzoru biologického dělení buněk. Nobelovu cenu za chemii za rok 1944 ovšem obdržel samotný Hahn. Meitnerová se mezi oceněnými neobjevila. Ačkoliv se na fyzikálním vysvětlení podílela z exilu a její jméno figurovalo pod společnou publikací s Frischem, ocenění se dočkal pouze jejich berlínský kolega. Právě tento rozdíl dodnes provází vyprávění o Meitnerové: její podíl na vysvětlení patřil do odborné literatury od samého počátku, Nobelova cena ji však minula.
Pozdější uznání přesto přišlo. V roce 1966 obdrželi Meitnerová, Hahn a Strassmann společně Cenu Enrica Fermiho. Bylo to jiné ocenění v jiné době, nikoli dodatečně udělená Nobelova cena. Pro čtenáře, který zná jen jméno jejího držitele, tak zůstává příběh o štěpení neúplný. Patří do něj totiž i žena v nuceném exilu, její korespondence s Berlínem a vánoční debaty se synovcem. Odborný článek, který štěpení fyzikálně vysvětlil, měl dva spoluautory: Meitnerovou a Frische.
Článek vznikl s pomocí umělé inteligence.
Zdroje
Foto: IAEA Imagebank / IAEA, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0. Lise Meitnerová při předání Ceny Enrica Fermiho za rok 1966. Vlevo Otto Frisch, vpravo Glenn T. Seaborg. Úprava: výřez; výřez pod licencí CC BY-SA 2.0.
