Článek
Jmenuju se David, je mi osmadvacet a můj život se zdál být na té nejlepší cestě. Mám slušnou práci v bance, kde si pomalu buduji kariéru, a hlavně mám Markétu. Svatba je za rohem a já jsem se nemohl dočkat, až se stane mojí ženou. Markéta je o tři roky mladší, právě dokončuje pedagogickou fakultu a od září má nastoupit do základní školy hned přes ulici od mé kanceláře. Už jsme si malovali, jak se budeme potkávat na obědě a krást si chvilky pro sebe během pracovního dne.
Součástí toho snu byla i její rodina. Trávili jsme u nich spoustu času. Její rodiče, Pavel a Jana, mají nádherný dům se zahradou a bazénem. O víkendech jsme často jezdili na jejich chalupu v horách. Pro mě to byl balzám na duši. Moji rodiče jsou totiž rozvedení a jejich komunikace je na bodu mrazu. Markétina rodina mi připadala jako dokonalá náplast na všechny šrámy z mého vlastního dětství. Všichni drželi pohromadě a já se těšil, že do tohohle klanu brzy oficiálně zapadnu.
Idyla ale měla jednu trhlinu. Jmenovala se Karolína, Markétina mladší sestra. Vždycky jsem cítil, že mezi nimi panuje zvláštní rivalita. Karolína jako by neustále potřebovala dokazovat, že je v něčem napřed. Neřešil jsem to, bral jsem to jako sesterské pošťuchování. Před dvěma lety se ale Karolína, ještě během studia, narychlo vdala. Všichni jsme měli pocit, že to udělala hlavně proto, aby měla svatbu dřív než její starší sestra. Jak rychle to začalo, tak rychle to i skončilo. Nedávno se rozvedla. Markéta si neodpustila jízlivou poznámku, že jí nestačilo mít první svatbu, musela mít i první rozvod.
A právě tehdy se všechno pokazilo. Možná to byla pomsta, možná jen její zvrácená povaha. Karolína mě začala otevřeně svádět. Jako náhodou se objevovala v kuchyni jen ve spodním prádle, když jsem si šel pro vodu. Když jsme se potkali na chodbě, její pohledy byly příliš dlouhé a doteky příliš nápadné. Kdybych ji neznal, asi by se mi i líbila. Jenže já jsem znal její povahu a věděl jsem, že s takovou ženou bych nedokázal žít ani den. Proto mě ani na vteřinu nenapadlo na její laciné pokusy reagovat. Ignoroval jsem to.
Moje největší chyba byla, že jsem o tom neřekl Markétě. Nechtěl jsem mezi sestrami vyvolávat další drama. Doufal jsem, že když nebudu reagovat, Karolína toho prostě nechá. Jenže po dvou týdnech mého absolutního nezájmu, kdy pochopila, že u mě nepochodí, spustila svůj plán B. Při jedné rodinné večeři se rozplakala a všem oznámila, že jsem jí dělal neslušné návrhy a že se bojí být se mnou v jedné místnosti. Byl to šok. Svět se mi v jediné vteřině sesypal jako domeček z karet.
Markéta utekla s pláčem do svého pokoje. Její rodiče se okamžitě postavili za svou mladší, „ublíženou“ dceru. Vždycky byla jejich mazánek. Já jsem tam stál jako opařený, neschopný slova. Nikdo neposlouchal moje protesty. V jejich očích jsem byl predátor, který zneužil jejich pohostinnosti. Ten večer jsem odjel s pocitem, že je všechno ztracené. Svatba, budoucnost, rodina, o které jsem snil.
Po dvou dnech ticha se mi konečně podařilo promluvit si s Markétou o samotě. Byl to nejtěžší rozhovor mého života. Díval jsem se jí do očí a přísahal na všechno, co je mi svaté, že jsem nic neudělal. Popsal jsem jí každý pokus Karolíny o sblížení, který jsem tak hloupě zamlčel. Nevím, jestli to bylo silou naší lásky, nebo zoufalstvím v mém hlase, ale uvěřila mi. Zdá se, že my dva to zvládneme. Naše usmíření je ale jen vyhranou bitvou, ne celou válkou. Teď před námi stojí další zkouška. Jak budeme fungovat s její rodinou, která mě odsoudila? Nechci ji připravit o rodiče, i když její sestru bych nejraději už nikdy v životě neviděl. Svatba se možná bude konat, ale já se ptám sám sebe, za jakou cenu.
