Zakázali jí zpívat pro veřejnost. Marta Kubišová doma lepila sáčky a ze země neodešla

Na podzim 1989 stála Marta Kubišová na balkonu nakladatelství Melantrich nad zaplněným Václavským náměstím a bez kapely zpívala Modlitbu pro Martu. Pod ní naslouchaly desetitisíce lidí. Když na tento okamžik o šest let později vzpomínala, přiznala, že se bála. Při pohledu na zaplněné náměstí se jí stáhlo hrdlo a říkala si: „Pane Bože, jen ať dozpívám, vždyť já už neznám slova.“ Tuto píseň totiž z donucení nezpívala na veřejnosti bezmála dvacet let.

Narodila se 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích. Kvůli špatnému kádrovému profilu rodiny se nedostala na vysokou školu, a tak nejprve nastoupila do poděbradských skláren. V polovině šedesátých let se však naplno prosadila jako zpěvačka. Několikrát ovládla anketu Zlatý slavík a po boku Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře zářila v triu Golden Kids. Po srpnové okupaci v roce 1968 v ní veřejnost začala spatřovat symbol odporu, ačkoliv ona sama o takovou roli nikdy neusilovala.

Zlom ale na sebe nenechal dlouho čekat. Od února 1970 měla oficiálně zakázáno veřejně vystupovat a od června už nesměla ani nahrávat. V tomto mezidobí ještě stihla ve studiích Supraphonu natočit několik písní. Záminkou pro tvrdý zákaz se stala kampaň s údajnými pornografickými fotografiemi, které však byly ve skutečnosti podvrženou fotomontáží. Kubišová podala žalobu. Jak uvádí Ústav pro studium totalitních režimů, soud sice rozhodl, že šlo o podvrh, ke zpívání se ale vrátit nesměla. „Důsledkem celé kampaně však bylo, že mi zrušili nebo pozastavili všechny smlouvy,“ popsala později. Podle informací ČT24 dokonce cenzoři nařídili zfalšovat výsledky ankety Zlatý slavík za rok 1970, aby její jméno v anketě vůbec nezaznělo.

Až do roku 1974 marně hledala jakékoliv zaměstnání. Následně si vydělávala tím, že doma sestavovala hračky a lepila igelitové sáčky. Později se jí přes známé podařilo získat místo referentky v podniku Výstavba sídlišť, kde zůstala pracovat až do sametové revoluce. V rozhovoru pro Radio Prague International z roku 2009 prozradila, že ji samotný zákaz zpívání zpočátku tolik nezasáhl – spoléhala totiž na to, že sovětská vojska ze země nejpozději do dvou let odejdou. Tento odhad se ale nenaplnil.

Zákaz koncertní činnosti nicméně neznamenal, že by na zpěv zanevřela úplně. Podle Radio Prague International mohla zpívat jen na soukromých akcích. Její podpis pod Chartou 77 vedl k ještě intenzivnějšímu sledování ze strany Státní bezpečnosti, obzvlášť v letech 1977 a 1978, kdy působila jako mluvčí Charty. Později, jako matka malé dcery, se podle svých slov s chartisty stýkala jen tajně, všechny jejich dokumenty a petice ale podepisovala. Když na ni příslušníci StB vyvíjeli nátlak, aby emigrovala, odbyla je podle ČT24 slovy: „A just ne. Co byste tady beze mě dělali?“

První opatrný návrat na scénu se odehrál 10. prosince 1988 na pražském Škroupově náměstí. Na demonstraci k výročí Všeobecné deklarace lidských práv, kterou tehdy úřady výjimečně povolily, zazpívala na závěr hymnu. O necelý rok později, 17. listopadu 1989, přijala pozvání zazpívat hymnu na Vyšehradě. Až tam ale nedošla: v sílícím davu její desetiletá dcera trvala na tom, aby jely tramvají domů. O zásahu proti studentům na Národní třídě se dozvěděla až později. Jak sama vzpomínala, během jednoho z dalších listopadových večerů stála v davu na náměstí s nákupem v ruce a hned následující den ji už téměř bez jakékoliv přípravy přivedli na balkon Melantrichu. Sama k tomu podotkla, že takový návrat snad žádný jiný zpěvák nezažil. V roce 2024 jí Ústav pro studium totalitních režimů udělil Cenu Václava Bendy.

Jak zmiňuje ČT24, Kubišová říkala, že ji lidé vnímají jako bojovnici, ačkoliv barikády nesnáší – a že když už ji na ně lidé jednou postavili, má se podle toho také chovat. Navzdory veškerému nátlaku k odchodu ve své vlasti zůstala, přestože oficiálně nesměla zpívat bezmála dvacet let.

Zdroje

Obrazový kredit: Portrét podle fotografie Marta Kubišová 2016 — David Sedlecký / Wikimedia Commons. Portrétní úprava pomocí AI, rozšíření formátu a změna pozadí. Původní i odvozený obrázek: CC BY-SA 4.0.