Článek
Existují osobnosti, jejichž sláva nakonec překoná i jejich vlastní přešlapy. Karel Gott k nim bezpochyby patřil. On sám to vnímal jako životní paradox, se kterým se zkrátka musel naučit žít.
Narodil se 14. července 1939 v Plzni. Profesionálně začal zpívat v šedesátých letech, tedy v době, kdy československý pop prožíval zlatou éru a celospolečenské uvolnění. Natáčel v Německu, koncertoval v zahraničí a jeho hlas si získal mezinárodní uznání. Byl to muž s fenomenálním talentem a neomylným instinktem pro to, co u publika funguje.
V roce 1971, v době nastupující normalizace a po vlně emigrací řady jeho kolegů, se Gott rozhodl zůstat doma. Bylo to zcela vědomé rozhodnutí. Odejít mohl: měl rozjetou kariéru za hranicemi, lukrativní smlouvy i cenné kontakty. Nezůstal z naivity. Zůstal proto, že se nedokázal vzdát své země, rodného jazyka a publika, které nade vše miloval. „Němčina je pro mě cizí jazyk. V češtině jsem doma,“ vysvětloval tehdy.
Za tuto loajalitu k vlasti mu však komunistický režim brzy vystavil účet.
Na začátku roku 1977 podepsalo přes sedm tisíc umělců, sportovců a dalších osobností veřejného života takzvanou Antichartu. Její text ostře odsuzoval Chartu 77 – petici za lidská práva, za kterou stáli Václav Havel, Jiří Hájek nebo Jan Patočka. Gottův podpis na Antichartě nechyběl. Režim to od něj vyžadoval a on poslušně vyhověl.
Později o této kapitole svého života mluvil překvapivě otevřeně. Zpočátku se sice hájil tím, že podepsal pod nátlakem a nevěděl přesně, co podepisuje, ale vzápětí sám uznal, že je to jen chabá výmluva. Přiznal, že věděl dost na to, aby dokázal říct ne. Netajil se tím, že ho vlastní selhání trápí, ale jedním dechem upřímně dodával, že ani s odstupem času nedokáže s jistotou říct, zda by se tehdy rozhodl jinak.
Tento rozpor – fenomén zpěváka, který se stal tváří normalizace, ale zároveň i nezaměnitelným hlasem celé jedné generace – Čechům dodnes poněkud komplikuje to, jak se na Gotta dívají. Nejde o to, že by ho snad přestali mít rádi. Spíše jde o to, že bezmezně ho milovat a zároveň si plně uvědomovat jeho tehdejší chování je pro mnohé zkrátka vnitřně nepříjemné.
Gottova hvězdná kariéra bez větších zádrhelů pokračovala i po pádu komunismu v roce 1989. V roce 2009 mu bylo dokonce uděleno státní vyznamenání, což vzhledem k jeho normalizační minulosti vyvolalo u mnohých silnou kritiku. Zvláštním paradoxem doby však zůstává vztah Gotta a tehdejšího disentu, včetně Václava Havla – jednoho z hlavních terčů Anticharty. Reprezentovali sice opačné póly společnosti, ovšem jak se po revoluci ukázalo: odpuštění automaticky neznamená zapomnění. Je to něco úplně jiného.
Karel Gott zemřel 1. října 2019 na leukemii ve věku 80 let. Zpíval téměř do posledních chvil a rozloučit se s ním do Prahy přijely statisíce lidí.
Pokud jde o stín jménem Anticharta – Gott ho nikdy nepopíral a neschovával se za omyly ostatních. Prostě řekl: „Stydím se.“ A to bylo, zvláště u muže jeho generace a postavení, mnohem víc, než kdy dokázala říct většina ostatních.
Zdroje:
