Sklopila hlavu při sovětské hymně a zaplatila za to dvaceti lety v zapomnění

Když v México City v říjnu 1968 hrála sovětská hymna, na stupních vítězů stály dvě ženy. Jedna z nich — sovětská gymnastka Larisa Petriková — hleděla rovně. Druhá — Věra Čáslavská — sklopila hlavu. Bylo to šest týdnů po invazi sovětských vojsk do Československa.

Gesto trvalo minutu. Následky nesla dvacet let.

Věra Čáslavská se narodila 3. května 1942 v Praze. S gymnastikou začala i na tehdejší poměry pozdě — ve třinácti letech. Co jí však chybělo v průpravě, dokázala nahradit tréninkem s intenzitou, která kolegy udivovala. Na olympijských hrách v Tokiu 1964 získala tři zlaté a jednu stříbrnou medaili. Stala se ikonou české gymnastiky.

V roce 1968, v době Pražského jara, podepsala Dva tisíce slov — manifest intelektuálů a umělců podporující reformy Dubčekovy vlády. Bylo to politické gesto, které ji v době normalizace pronásledovalo. Ale gesto v Mexiku zahrnovalo o dva tisíce slov méně, bylo tiché — a tím silnější.

Ještě v Mexiku se Čáslavská provdala za úspěšného běžce Josefa Odložila. Díky jejímu úspěchu se svatba musela přesunout z malého kostelíku do katedrály, protože se chystaly přijít davy fanoušků. Po návratu pak byla přijata prezidentem. To byl jeden z posledních veřejných momentů, kdy mohla vystoupit jako hrdinka.

Pak přišla normalizace a s ní (u)mlčení. Čáslavská nesměla vycestovat. Nesměla trénovat mládež. Nesměla se účastnit olympijských her jako funkcionář. Byla jednoduše vymazána z veřejného života — ne uvězněna, ale umlčena, odstavena, ignorována. V rozhovorech říkala, že to bylo horší než vězení: „Vězení je přímý útok. Ignorování je pomalé umírání.“

Normalizaci přežila, stejně jako osobní tragédie — v roce 1993 zemřel její manžel Josef Odložil za ne zcela vyjasněných okolností po rvačce se synem. Ten byl odsouzen a o několik let později amnestován. Přežila také depresi, která ji v 90. letech přivedla téměř ke dnu.

V roce 1989 byla rehabilitována. Stala se poradkyní prezidenta Václava Havla pro sport. MOV ji v roce 2012 ocenil Olympijskou cenou — nejvyšším oceněním, které olympijský výbor uděluje.

Zemřela 30. srpna 2016 ve věku 74 let.

Nikdy plně nevysvětlila gesto na stupních vítězů. Nebylo co vysvětlovat — každý věděl, co to znamenalo. „Neřekla jsem nic. Nemusela jsem,“ řekla jednou v rozhovoru. „Každý to viděl.“

Tichá vzpoura, která nikoho nezabila a nic nezničila — ale která stála jednu ženu dvě desetiletí kariéry, ba i dvě desetiletí života. To je vysoká daň za minutové gesto bez jediného slova.

Zdroje: