Článek
Takové věty jsem slýchala celý život.
V pohádkách, ve škole, u babičky na návštěvě.
A zatímco ostatní děti možná vnímaly teplo domova, já jsem už od dětství věděla, že s tou naší „rodinou“ je něco špatně.
Máma mě často objímala. Ale jen tehdy, když někdo koukal.
Táta byl buď pasivní, nebo nepřítomný – občas fyzicky, většinou duševně.
A sourozenci? Ti se naučili mlčet. Přizpůsobili se. Přestali se ptát, přestali mít potřeby.
Já ne.
Byla jsem ta, která „dělala scény“.
Která „přehání“.
Která „je přecitlivělá“.
Která „by měla být vděčná“.
Za co vlastně?
Za to, že ticho u nás doma bylo těžší než křik?
Že láska byla podmíněná poslušností?
Začala jsem si to všímat víc, když jsem se dostala na střední.
Když jsem viděla, jak spolu jiné mámy a dcery mluví. Opravdu mluví.
Jak se k nim táta staví čelem, ne zády.
Já mezitím doma neustále narážela na zeď.
Když jsem si chtěla postěžovat, byla jsem „nevděčná“.
Když jsem měla radost, bylo to „divné“.
A když jsem plakala?
„Zase se lituješ.“
Po maturitě jsem odešla. Ne daleko – jen do vedlejšího města.
Ale i to bylo moc.
Najednou jsem „zradila rodinu“.
„Povyšuju se.“
„Hraju si na něco, co nejsem.“
Přitom jsem jen chtěla… klid.
A možná i pochopit, jestli je chyba opravdu ve mně.
Trvalo roky, než mi došlo, že není.
Že některé rodiny jsou jako zrcadla, která vás neodráží.
Jako dům, který je postavený křivě – a vy se celý život snažíte stát rovně, ale všechno kolem vás nutí se ohýbat.
Rodina může být všechno.
Ale taky může být všechno, co vás zlomí.
Začala jsem chodit na terapii.
Učila se, co je to bezpečný vztah. Bez podmínek, bez manipulace.
Poprvé v životě mi někdo řekl, že není moje povinnost snášet bolest, jen protože ji způsobují „blízcí“.
Začala jsem stavět jiný život. Pomalu, nejistě.
Učila jsem se říkat ne.
Nastavovat hranice.
Odmítat vinu, která mi nepatří.
Dodnes mě někdy bodne, když vidím rodinné obědy, kde se lidé smějí od srdce.
Ale už to není závist.
Je to vědomí, že to jde jinak.
A že rodina není vždycky ta, do které se narodíš.
Rodina může být ta, kterou si vědomě vytvoříš.
Z přátel, partnera, kolegů, lidí, kteří tě vidí a slyší.
Když se mě dnes někdo zeptá, jak vycházím se svou rodinou, odpovídám:
„Někteří mě zničili. Ale já jsem se znovu postavila. A to je taky součást mého příběhu.“
