Článek
Aspoň jsem si to říkala. Sklenička vína po práci — odměna za těžký den. Druhá, aby se mi líp usínalo. Víkendový drink s přáteli. A tak to šlo měsíce, možná roky. Alkohol byl všude. Na oslavách, na rande, při vaření večeře. A já jsem ho vítala, jako by byl starý přítel, který mě umí rozesmát a zároveň obejmout, když je mi smutno.
Jenže přátelství s alkoholem má jednu zvláštní vlastnost: nikdy není rovnocenné. On bere víc, než dává. Bere ti rána, kdy se probudíš s čistou hlavou. Bere ti soustředění. Bere ti schopnost řešit problémy, místo aby tě od nich odváděl. A nakonec ti bere i sebeúctu.
Můj zlom nepřišel s jedním dramatickým okamžikem, jak to bývá ve filmech. Nebyl to výkřik „Dost!“ před zrcadlem, ani tragédie, která mě „probudila“. Byl to spíš řetězec malých, tichých proher. Zapomenutý telefon na baru. Rozhovor, který jsem nechtěla vést, ale alkohol mi rozvázal jazyk. Dny, kdy jsem byla unavená, podrážděná a nevěděla proč — až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že tohle je můj nový standard.
A pak přišla ta první opravdová facka od života. Ráno, kdy jsem se probudila v cizím bytě. Nebylo to nebezpečné, ale bylo to… prázdné. Nikdo mě neublížil, ale já sama sobě ano. Podívala jsem se do zrcadla a nepoznala ženu, kterou vidím. Unavená pleť, pohled bez jiskry, v očích únava, která byla starší než já sama.
Přestat pít nebylo snadné. Alkohol je společenské lepidlo. Když řekneš, že si nedáš, lidé to berou jako osobní útok na jejich zábavu. „Tak jen jednu,“ „Neblázni, vždyť je pátek!“ „Ty seš těhotná?“ Naučila jsem se říkat „Ne“ a držet to, i když se atmosféra kolem mě měnila.
První týdny byly těžké. Všude byly spouštěče — reklamy, večírky, i vlastní kuchyňská linka. Ale pak jsem si začala všímat jiných věcí. Jak mi chutná obyčejná voda s citronem. Jak je krásné probrat se ráno bez bolesti hlavy. Jak se mi vrací energie, jak se mi čistí mysl.
Pamatuju si první večer, kdy jsem tančila střízlivá. Bylo to divné, jako by chyběla vrstva ochranného filtru. Ale pak jsem zjistila, že slyším hudbu jinak, že vnímám každý tón, každý dotyk vzduchu. Nebyla jsem otupělá — byla jsem přítomná.
Střízlivost mě naučila sedět sama se sebou. Bez úniku. Bez toho, že bych cokoliv utopila ve sklence. Naučila mě čelit stresu, smutku i nudě bez berličky. Naučila mě, že když se podíváš životu přímo do očí, on se podívá zpátky — a přestane tě strašit.
Dnes už alkohol nepotřebuju. Ne proto, že bych byla „silnější“, ale proto, že jsem našla něco lepšího. Klid. Jasnost. Svobodu. Moje rána mají jinou vůni, moje večery jinou chuť. A když se směju, pamatuju si proč.
Získala jsem zpátky sama sebe. A to je ten nejopojnější pocit na světě.
