Článek
Vždyť jsem tolikrát slyšel od přátel, jak je vyčerpává sled meetingů, nekonečné e-maily a tlak nadřízených. Říkal jsem si – já budu mít klid. Pánem svého času, svých dnů i večerů.
První týdny to byla čistá euforie. Vstával jsem, kdy jsem chtěl, a práce se zdála skoro jako hra. Dopoledne jsem si dělal kafe, poslechl hudbu, sedl k počítači a plnil úkoly svým tempem. Odpoledne jsem si klidně vyrazil na procházku, a pak pracoval večer, když byl klid. Ten pocit svobody byl opojný. Jenže právě v té svobodě se skrývala past, kterou jsem neviděl.
Začal jsem brát víc a víc zakázek. Klienti byli spokojení, doporučovali mě dál a mně se nechtělo odmítat. „Vždyť to zvládnu,“ opakoval jsem si. A zvládal jsem. Aspoň jsem si to myslel. Jenže stres se nehlásí jako bouře, která se přivalí s blesky a hromy. On se plíží. Nejdřív sotva znatelně.
První varovné signály jsem přehlížel. Drobné problémy se spánkem? To je jen kofein, říkal jsem si. Podrážděnost vůči lidem? Asi únava. Ale když jsem se přistihl, že se zlobím na prodavačku, protože se mě třikrát zeptala, jestli chci tašku, měl jsem zpozornět. Nezpozorněl jsem.
Vrchol přišel, když jsem seděl u stolu, ruce na klávesnici, a najednou jsem nebyl schopný napsat ani jedno slovo. Mozek odmítl spolupracovat. Byl to zvláštní pocit – ne bolest, ne vyčerpání, spíš jakási vnitřní prázdnota, která mě paralyzovala. To už nebyla únava, to byl tichý gauner, který si celé měsíce brousil zuby a já si ho nevšímal.
Tehdy jsem pochopil, že stres není jen „mít toho hodně“. Je to pomalu stoupající hladina vody. Každý den trochu víc, až jednoho dne zjistíte, že už stojíte po krk a nemůžete dýchat. V tu chvíli se už nedá jen tak vystoupit na břeh – musíte hledat cestu ven, a ta nebývá rychlá.
Začal jsem dělat něco, co jsem do té doby považoval za slabost – odmítat. Zrušil jsem několik zakázek, přestal brát telefon po osmé večer a vypnul všechny notifikace. Bylo to zvláštně osvobozující. Místo toho jsem začal chodit na procházky, a to bez podcastů nebo hudby. Jen já, ulice a zvuky kolem. Naučil jsem se vypít kafe s kamarádem, aniž bych v hlavě řešil, kdy se vrátím k práci.
Zjistil jsem, že tyhle malé pauzy nejsou ztráta času. Naopak – jsou to investice. Když se z nich stane rutina, voda, která vás předtím dusila, začne pomalu opadat. A hlavně – naučíte se poznat, kdy začíná znovu stoupat.
Dnes už vím, že stres se nevyhýbá nikomu. Nezáleží na tom, jestli pracujete v kanceláři, doma, nebo v dílně. Je to tichý gauner, který se tváří, že vás nechá na pokoji, ale jen do chvíle, než mu dáte dost prostoru. A jediný způsob, jak ho přelstít, je nenechat ho růst bez povšimnutí. Protože čím dřív si ho všimnete, tím méně vás bude stát se znovu nadechnout.
