Článek
Všechno úplně obyčejné, až do chvíle, kdy jsem otevřela dveře na dámské toalety a zaslechla:
„Promiňte, ale… co tady děláte?“
Zvedla jsem oči od kabelky a viděla ženu kolem padesátky, která se na mě dívala tak podezíravě, jako bych právě vylezla z mužských šaten. Nejdřív jsem si myslela, že se ptá na to, jestli je kabinka volná, ale pak dodala:
„Tohle jsou dámské záchody! Vy jste… vy jste přece chlap, ne?“
Chvíli jsem na ni koukala, neschopná slova. Jasně, mám krátké vlasy. Jasně, nosím pohodlné oblečení, žádné šaty nebo podpatky. Ale opravdu tohle stačí k tomu, aby člověk vypadal „podezřele“?
„Ne, nejsem,“ odpověděla jsem klidně. Ale ona se nedala. „Tak proč vypadáte jako muž?“
V hlavě se mi rozběhlo několik možných reakcí – od sarkastického „a proč vy vypadáte jako detektiv z 80. let?“ po ironické „děkuji za kompliment, dneska mi to asi sluší“. Ale nakonec jsem se rozhodla pro humor, protože jedině ten mohl tu situaci trochu odlehčit.
Usmála jsem se a řekla:
„Protože dneska nemám náladu řešit, jestli mi ladí kabelka s botama. A to je čistě ženské právo.“
Chvíli na mě zírala. Pak se jí koutky úst nepatrně zvedly a nakonec vyprskla smíchy. „No dobře,“ mávla rukou, „tak já vás nechám na pokoji.“ A odešla.
Celou dobu jsem přemýšlela, co se vlastně stalo. Možná byla jen zmatená, možná měla špatnou zkušenost, možná prostě patřila k lidem, kteří mají přesnou představu o tom, jak má kdo vypadat. Ale když jsem si pak u zrcadla myla ruce, uvědomila jsem si, že já sama bych před pár lety na někoho podobného koukala taky divně. Jenže život mě naučil, že vzhled není nic víc než obal – a někdy dokonce dost zavádějící.
Odcházela jsem s úsměvem. Ne proto, že by to byla příjemná situace, ale proto, že jsem si vybrala, jak na ni zareaguju. Mohla jsem se urazit. Mohla jsem jí vmetnout do tváře celou přednášku o genderových stereotypech. Ale místo toho jsem zvolila vtip.
A možná právě proto jsme obě odešly z toalety o něco lehčí – ona o jeden předsudek, já o potřebu se obhajovat.
