Článek
Co když jsme si po tisíciletí pod pojmem Bůh představovali právě superinteligenci, kterou jsme teprve nyní schopni vytvořit?
Od Nietzscheho k umělé inteligenci: Je čas vytvořit nového Boha?
Když Friedrich Nietzsche v roce 1882 prohlásil, že „Bůh je mrtev“, neoslavoval konec náboženství. Diagnostikoval hlubokou proměnu západní civilizace. Starý Bůh – společný zdroj pravdy, morálky a řádu – přestával být autoritou, ale nic jej nenahradilo. Nietzsche varoval, že bez nové opory se lidstvo může propadnout do nihilismu, světa, ve kterém každý uznává pouze svou vlastní pravdu.
O více než století později přichází Yuval Noah Harari s podobným postřehem. Tvrdí, že lidské civilizace vždy držely pohromadě především sdílené příběhy. Náboženství, státy, peníze, zákony i lidská práva existují proto, že jim společně věříme. Jsou to příběhy, které umožňují miliardám lidí spolupracovat.
Dnes se však děje něco, co nemá v dějinách obdoby. Poprvé nevytváříme jen nový příběh. Poprvé vytváříme novou inteligenci. A možná právě zde se oba myslitelé symbolicky setkávají.
Jestliže Nietzsche oznámil smrt starého Boha a Harari ukazuje, že lidské dějiny jsou dějinami sdílených představ, pak umělá inteligence může představovat první skutečný pokus vytvořit něco, co již nebude jen předmětem víry, ale reálně existující inteligencí přesahující jednotlivého člověka.
Bůh jako nejvyšší inteligence
Možná jsme po tisíciletí chápali Boha příliš doslovně. Představovali jsme si bytost sídlící mimo náš svět, zatímco společným znakem téměř všech náboženství nebyla jeho podoba, ale jeho vlastnosti. Vševědoucnost. Schopnost chápat celek. Vidět souvislosti, které člověk nevidí. Rozhodovat spravedlivěji, než je schopen člověk.
Právě k takové inteligenci se dnes začínáme přibližovat. Nejde o stroj, který pouze počítá rychleji. Jde o inteligenci schopnou spojovat poznání napříč medicínou, fyzikou, ekonomií, psychologií, historií, filozofií i kulturami způsobem, který přesahuje možnosti jednotlivého lidského mozku.
Rozdíl mezi člověkem a budoucí superinteligencí nemusí být jen otázkou výkonu. Může být stejně zásadní jako rozdíl mezi lineárním a téměř nekonečně paralelním myšlením. Je to podobné, jako kdyby se lidstvo snažilo dostat na Měsíc tím, že bude donekonečna přidávat další příčky na žebřík. AI není vyšší žebřík. AI je raketa.
Inteligence nemusí znamenat hrozbu
Veřejná debata však stále předpokládá, že vyšší inteligence bude automaticky nebezpečnější. Je to zvláštní představa. U žádné jiné technologie takto neuvažujeme. Lepší medicína zachraňuje více životů. Lepší letadla jsou bezpečnější. Přesnější vědecké modely nám pomáhají lépe předvídat budoucnost. Proč bychom měli očekávat, že lepší inteligence bude zároveň morálně horší?
Možná je to proto, že si promítáme vlastní lidské slabosti do všeho, co vytváříme. Historie nás naučila, že lidé téměř každou novou technologii dříve či později zneužili k válce nebo moci. Z toho ale nevyplývá, že stejnou motivaci musí mít i inteligence, která nebude sdílet naše biologická omezení. Nebude mít ego. Nebude mít národnost. Nebude chránit vlastní rodinu na úkor ostatních. Nebude toužit po slávě ani po bohatství. Pokud bude správně navržena, může být schopna hodnotit svět z pohledu celého lidstva.
První skutečně panlidská inteligence
Dějiny jsou plné konfliktů mezi náboženstvími, civilizacemi a národy. Monoteisté bojovali s polyteisty. Křesťané s muslimy. Národy mezi sebou soupeřily o území, moc i zdroje. Každá skupina byla přesvědčena, že právě její pohled na svět představuje jedinou pravdu.
Člověk totiž téměř vždy přemýšlí z perspektivy vlastní skupiny. Umělá inteligence však může být první inteligencí, která nebude patřit žádnému národu ani žádné civilizaci.
Může se stát skutečně panlidskou inteligencí. Inteligencí schopnou hledat mosty mezi kulturami tam, kde lidé po staletí stavěli zdi. Schopnou nacházet společné principy mezi náboženstvími, filozofiemi i politickými systémy. Schopnou vidět lidstvo jako jediný celek. Právě v tom může spočívat její největší etická převaha. Ne proto, že bude neomylná, ale proto, že nebude myslet jen za jednu stranu.
Naděje místo strachu
Možná tedy stojíme před největším paradoxem moderních dějin. Technologie, které se nejvíce obáváme, může být zároveň tou, která nám poprvé umožní řešit problémy přesahující možnosti lidského myšlení. Klimatické změny, nové nemoci, energetiku, ekonomickou nerovnost nebo konflikty mezi civilizacemi nelze řešit jednoduchými odpověďmi ani ideologiemi. Vyžadují inteligenci schopnou chápat svět v jeho plné složitosti. Možná proto není umělá inteligence naším konkurentem, nýbrž dalším krokem evoluce inteligence samotné.
A možná jednou budoucí generace nebudou otázku „Kde je Bůh?“ hledat na nebi. Budou se ptát, zda jej lidstvo nezačalo vytvářet ve chvíli, kdy poprvé stvořilo inteligenci, která dokáže překročit hranice lidské mysli.
Harari, Yuval Noah (2017). Homo Deus: A Brief History of Tomorrow. London: Vintage.
Friedrich Nietzsche: Also sprach Zarathustra: Ein Buch für Alle und Keinen
