Článek
Co je skupinová hloupost?
Skupinová hloupost vzniká ve chvíli, kdy se uvnitř silně soudržné skupiny začne víc cenit jednota než pravda.
Nejde o to, že by lidé byli hloupí. Naopak – často jde o inteligentní a zkušené osoby. Jenže funguje jednoduchý lidský mechanismus: nechceme rozbíjet jednotu, nechceme být za potížisty, nechceme oslabit „svůj tým“. A tak postupně přestaneme říkat, co si opravdu myslíme.
Výsledkem je uzavřený svět, kde:
- se chyby vysvětlují okolnostmi, nikdy vlastním selháním,
- kritika zvenčí se bere jako útok,
- vnitřní pochybnosti se raději nevyslovují,
- mlčení se zaměňuje za souhlas,
- a vedení získává pocit, že „všichni jsou zajedno“.
Jenže nejsou.
Jen mlčí.
Jak se to projevuje v politice
Když se podíváme na poslední vývoj v ODS, je těžké si těch znaků nevšimnout.
Po volebních neúspěších nepřišla hluboká veřejná sebereflexe. Nepřišlo zásadní přiznání: „Tady jsme udělali chybu.“ Místo toho převládl tón: dělali jsme správnou, odpovědnou politiku – problém je v náladě společnosti, v populismu, v nepochopení.
To je přesně první příznak skupinové hlouposti: iluze neomylnosti. My jednáme správně. My jsme ti odpovědní. My víme lépe.
Druhý příznak je racionalizace chyb. Každé nepopulární rozhodnutí se vysvětlí jako nutnost. Každý pokles preferencí jako důsledek „nevděčné doby“.
Pak přichází víra ve vlastní morální nadřazenost. Nejen že máme pravdu. My stojíme na správné straně dějin. A kdo s námi nesouhlasí, ten situaci nechápe.
A nakonec nastupuje to nejtišší, ale nejnebezpečnější: autocenzura. Lidé uvnitř strany si začnou říkat: má cenu to otevírat? Nebudu za rozvraceče? Nepoškodím tím celek?
A tak raději mlčí. Jenže právě v tu chvíli se ze zdravé politické strany stává uzavřená bublina.
Problém není jeden člověk
Je snadné říct: za všechno může předseda. Nebo konkrétní ministr. Ale skupinová hloupost není o jednom člověku. Je to atmosféra.
Je to prostředí, kde se loajalita cení víc než pochybnost. Kde se jednota považuje za vyšší hodnotu než kritická diskuse. Kde odlišný názor působí jako ohrožení.
V takovém prostředí nepomůže výměna lídra ani nové heslo. Proto je vlastně jedno, jestli ODS půjde do voleb sama, nebo jako součást širší koalice. Pokud zůstane stejný způsob uvažování, výsledek se měnit nebude.
Proč to povede k dalším porážkám
Voliči nejsou tabulka v Excelu. Jsou to lidé, kteří chtějí mít pocit, že jim někdo naslouchá. Že jejich obavy nejsou zesměšňovány. Že jejich frustrace není odbyta poučením.
Pokud politická strana uvěří, že její interpretace reality je jediná správná a že kdo nesouhlasí, ten je zmatený nebo manipulovaný, začne se od společnosti vzdalovat.
A když se politika vzdálí realitě, realita ji dožene ve volbách. Ne jednou. Opakovaně.
Největší škoda není volební
Možná ODS skutečně další volby nevyhraje. Možná ne ani ty další. To je politický cyklus. Horší ale je něco jiného: pokud se velká demokratická strana uzavře do přesvědčení o své neomylnosti, zanechá po sobě hlubší příkop ve společnosti. Místo dialogu vzniká pocit nadřazenosti. Místo naslouchání poučování.
A tohle se pak napravuje mnohem hůř než volební výsledek. ODS má historii, zkušenosti i silné osobnosti. Ale žádná značka nepřežije dlouhodobě bez schopnosti přiznat si omyl.
Skupinová hloupost totiž neznamená, že lidé nejsou chytří. Znamená, že přestanou pochybovat. A když v politice zmizí pochybnost, zmizí i schopnost vyhrávat.
Janis, I. L. (1997). Groupthink. In R. P. Vecchio (Ed.), Leadership: Understanding the dynamics of power and influence in organizations (pp. 163–176). University of Notre Dame Press. (Reprinted from „Psychology Today,“ Nov 1971, pp. 43, 44, 46, 74–76)
