Článek
Před týdnem jsem psal o tom, jak jsme se v české společnosti naučili „vylučovat“ názory, které se vymykají schválené šabloně. O týden později se dozvíme, že Oto Klempíř, známý textař a zakládající člen skupiny J.A.R., byl vyobcován z vlastní kapely. Ne proto, že by ztratil hudební cit nebo přátelské vazby, ale protože si dovolil mít jiný politický názor než ostatní. Názorová „hereze“ tak byla potrestána.
Víc než s čímkoli jiným je to v přímém kontrastu k tomu, co často slýcháme od hlasitých obhájců liberální demokracie – že její podstatou je pluralita, otevřenost a schopnost vést diskuzi. Jenže jak vést diskuzi, když je i odlišný názor důvodem k sociální exkomunikaci?
Většina komentátorů tvrdí, že problémem dnešní demokracie je neúčast lidí na veřejném životě. Málokdo ale otevřeně připouští, že nemalou část občanů odrazuje právě to, co se stalo Klempířovi – jakmile vybočíš, čeká tě mediální lynč, ostrakizace, vyloučení. Někdy se může zdát, že skutečná pluralita je vítaná jen do té míry, dokud nevybočuje z rámce „povoleného spektra“.
Švýcarský paradox: čtyřikrát ročně rozděleni – a přesto spolu
Když jsem před pár lety poprvé přijel do Švýcarska, divil jsem se, jak tamější společnost dokáže čtyřikrát ročně hlasovat o zásadních otázkách – a přesto zůstává vnitřně pevná. Federální referenda často rozdělují celou společnost na dvě přibližně stejně velké poloviny. A přesto se večer po hlasování sousedé z obou táborů společně sejdou na zahrádce, grilují a jejich děti si spolu hrají.
Jednou jsem v našem malém městečku viděl dva domy vedle sebe. Na jednom visel transparent „ANO pro návrh“, na druhém „NE“. Pod nimi se na zahradě opékaly klobásy a děti si hrály se psem. To není idylka – to je vyspělá demokratická kultura. Taková, ve které není jiný názor hrozbou, ale příspěvkem k lepšímu rozhodnutí.
Ostrakizace – nástroj demokracie?
Athénská demokracie – matka všech demokracií – si ovšem vymyslela nástroj, který už svým názvem přesně popisuje, co se dnes děje i u nás: ostrakizaci. V antických Aténách mohli občané každoročně hlasovat o tom, kdo má být vykázán z města. Na hliněné střepy (ostraka) napsali jméno osoby, kterou považovali za nebezpečnou pro obecní život. I bez porušení zákona mohl být člověk na deset let vyhoštěn. Prevence. Očista.
Sokrates to odnesl ještě hůř – svými názory dráždil mocné a kladl příliš mnoho otázek. Nebyl vyloučen, byl popraven. Vypil bolehlav, protože ho soud shledal „kazitelem mládeže“ a „bezbožníkem“. Zločin? Měl jiný názor.
Je normální mít jiný názor – jenže jsme se to nenaučili
Základem demokracie je pluralita názorů v ústavním rámci. Neznamená to, že musíme se vším souhlasit – ale znamená to, že o různých postojích se diskutuje, nikoliv že se jejich nositelé dehonestují, vylučují nebo umlčují.
Když stát nebo jeho loajální společenské elity začnou systematicky vyřazovat nepohodlné názory z veřejného prostoru, začíná být problémem ne ten, kdo mluví, ale ten, kdo umlčuje.
T. G. Masaryk po vzniku Československa prohlásil, že na vybudování skutečné demokracie potřebujeme 50 let nerušeného vývoje. Po roce 1989 to vypadalo nadějně. Ale zřejmě jsme si tu „nerušenost“ vyložili jako pohodlné opuštění veřejného prostoru. Diskuze jsme zaměnili za monology. Kritiku za nálepkování. Názor za hrozbu.
Sociální primáti a nejtvrdší trest
Psychologové a biologové vědí, že největším trestem pro sociální primáty (což jsme i my) není smrt – ale vyloučení ze skupiny. U šimpanzů, bonobů nebo makaků vede ztráta sociálních vazeb k deprivaci, samotě, a často i smrti. U lidí je to podobné – vyloučení z komunity zasahuje hluboko do psychiky, do identity. A není daleko od první urážky k prvnímu kameni. Historie to zná.
Ta nesnesitelná lehkost liberální demokracie
Chceme demokracii – ale chybí nám demokraté. Ne ti, kteří na názor odpovídají urážkou, vypnutím webu nebo nálepkou „nácek“. Ne ti, kteří místo diskuze sází na diskreditaci. Ale ti, kteří věří, že i názor, se kterým nesouhlasí, má právo být slyšen.
Místo argumentů často vidíme „redukci na Hitlera“ – tradiční poválečnou taktiku, kdy jakýkoli oponent je označen za extrémistu, protože se tím debata snadno ukončí. Argumenty nejsou třeba – stačí správná nálepka: dezolát, socka, putinovec…
O nebezpečí inflace nálepek ale napíšu jindy. Protože se obávám, že do voleb jich uvidíme víc než dost – spolu s falešnými logickými klamy a subtilní manipulací.
Neumíme diskutovat – a to nás ničí
Skutečně svobodná společnost není ta, kde všichni říkají to samé, ale ta, kde se lidé mohou beze strachu lišit. Nechceme se vrátit do dob, kdy špatný názor byl důvodem k vyhazovu, ztrátě přátel nebo dokonce exilu.
