Článek
Jen málokdo si všiml zprávy, která včera proletěla médii téměř bez odezvy – Evropský parlament schválil klimatický cíl snížit emise skleníkových plynů o 90 % do roku 2040.Tváří se to jako morální krok směrem ke „zdravější planetě“. Ve skutečnosti však může jít o největší sociální a politický experiment v moderních dějinách EU. A rizika jsou podstatně větší, než si většina lidí připouští.
Evropa už roky prosazuje politiku, která se snaží řídit spotřebu energie, zatímco ignoruje realitu globální nabídky. Kritici na to upozorňují léta, ale politici si zatím zacpávají uši – dokud ovšem neobjeví sociální důsledky, které už nepůjdou přehlížet.
Zelené ambice jako cesta k opačným výsledkům
Jeden z nejrespektovanějších evropských ekonomů, Hans‑Werner Sinn, na tuto slepotu upozorňoval už před lety. Ve své knize Das grüne Paradoxon popsal mechanismus, který je dnes stále zřetelnější: čím víc Evropa hrozí přísnějšími regulacemi a zákazy, tím rychleji začnou producenti fosilních paliv těžit své zásoby. Ne proto, že by je fascinovalo ničení klimatu, ale proto, že reagují na logický ekonomický impuls – vzít si zisk dříve, než jim ho někdo zakáže.
Zatímco EU se chlubí zmenšující spotřebou uhlí nebo ropy, globální těžba roste, emise rostou také. A Evropa přitom platí nejvyšší cenu. Ne klimatickou – ekonomickou.
Sinn varuje, že pokud EU jednostranně likviduje své vlastní průmyslové kapacity, vznikne jen jediné: průmysl se přesune jinam, emise se přesunou jinam, ale chudoba zůstane zde. A právě chudoba je v politickém systému to nejvýbušnější palivo.
Deindustrializace jako politická rozbuška
Zastavení evropského automobilového průmyslu, omezování chemického odvětví, uzavírání hutí či továren – to vše je prezentováno jako „nezbytná oběť pro planetu“. Jenže Evropa tím spouští proces, který má potenciál rozložit sociální strukturu celé společnosti.
Právě východní Německo slouží jako varovný příklad. Podle studie German Institute for International and Security Affairs (DGAP) regiony bývalé NDR vykazují výrazně nižší ekonomické příležitosti než zbytek Německa – téměř všechny okresy v německém východním území patřily do nejnižšího kvartilu indexu ekonomických příležitostí GOI.
Navíc podpora strany AfD roste – v pracovních průzkumech platí, že ve východním Německu dosahuje i 36 % podpory, zatímco na západě země kolem 21 %.
Stejná logika se může během několika let rozprostřít po celé Evropě. Zavírání fabrik znamená ztrátu práce. Ztráta práce znamená stres, nejistotu a pád dolů. A tam, kde se hromadí nezaměstnanost, roste i sociální riziko – od psychických potíží až po závislosti, jak to popisuje fenomén Glasgow effect. Sociální deprivace není abstraktní pojem, ale realita, která mění chování společností.
Politická krize jako nevyhnutelný důsledek
Ekonomická nerovnost a regionální chudnutí mají přímý dopad na politickou stabilitu. Historie je v tomto krutě jednoznačná: kde je sociální frustrace, tam roste poptávka po jednoduchých řešeních. Velká hospodářská krize ve 30. letech není jen učebnicovou kapitolou – je upozorněním, že kombinace ekonomického propadu, pošramocené důvěry v politické elity a pocitu ohrožení vede společnost směrem ke zkratkovitému řešení.
EU se touto novou klimatickou strategií vydává na cestu, kde hrozí přesně stejné mechanismy. Pokud budou lidé čelit rostoucím cenám energie, ztrátě pracovních příležitostí a pocitu, že jejich životní úroveň klesá, začne se bortit legitimita institucí. A právě v takových chvílích získávají radikální strany a extremistické ideologie nečekanou sílu.
Největší ironie: planeta tím nezíská vůbec nic
Celá tato strategie by dávala smysl, pokud by reálně vedla ke snížení emisí. Jenže EU nemá ani technologie, ani energetickou infrastrukturu, která by kompenzovala masivní útlum fosilních zdrojů v tak krátkém čase. Výroba se jednoduše přesune jinam, kde regulace nejsou – a tam se bude produkovat špinavěji a levněji. Planeta se nezchladí. Evropa však ochladne ekonomicky i sociálně. A společnost, která se cítí ohrožená, zklamaná a opuštěná, se stává extrémně náchylnou vůči radikálním politickým proudům.
Evropa míří do bodu zlomu
Evropská unie riskuje destabilizaci, která může proměnit politickou mapu kontinentu rychleji, než si dnes dokážeme představit. Kombinace deindustrializace, sociálního úpadku a ztráty důvěry v demokratické instituce není jen ekonomickou hrozbou – je to politická časovaná bomba.
Nové klimatické cíle snad vznikly z dobrých úmyslů, ale data a historické analogie ukazují, že dobré úmysly mohou vést i k velmi temným výsledkům. Liberální Evropa se ocitla v paradoxní situaci – ve jménu morální politiky sama podkopává základy, na nichž stojí její demokracie.
