Článek
Eutanazie se v Česku znovu objevila na politické scéně – a znovu špatně. Zatímco KDU-ČSL hrozí blokováním příští vlády, která by se snažila eutanazii prosadit, starostové si pohrávají s myšlenkou umožnit asistované ukončení života už od 14 let. Dvě zcela protichůdné pozice, obě stejně nebezpečně zkratkovité. Když se téma opět objevilo na jaře tohoto roku na politické scéně, upozornil jsem ve svém článku v květnu tohoto roku na nebezpečí falešného dilematu a varoval před zjednodušením.
Jako lékař, který v rámci své praxe ve Švýcarsku opakovaně asistoval pacientům při rozhodování o konci života, vím, jak křehké a proměnlivé to rozhodnutí je. A také vím, že bez stabilního systému péče – psychické, paliativní i sociální – není podobné rozhodnutí nikdy skutečně svobodné.
Tři příběhy, tři velmi odlišné konce
Vzpomínám na muže s amyotrofickou laterální sklerózou, který krátce po sdělení diagnózy požádal o dokumenty k asistované sebevraždě. O dva roky později se ocitl na akutním příjmu – zcela ochrnutý, ale stále naživu a obklopen rodinou. Našel si nový smysl v hudbě a přítomnosti blízkých. Své rozhodnutí o asistované sebevraždě si rozmyslel a dožil v kruhu nejbližších, důstojně.
Naopak 85letá žena po mozkové příhodě si přála zemřít hned. Byla sama, s dlouhodobě neléčenou depresí, děti v zahraničí. Po nasazení antidepresiv, každodenní terapii a návštěvě dcery ze zahraničí, se začala zlepšovat. O tři týdny později odešla domů samostatná, s chutí žít.
Třetí příběh byl jiný. Pacient s metastazujícím karcinomem, v pokročilém stádiu, přestal mluvit kvůli mozkové příhodě, ke které došlo pravděpodobně z důvodu primárního tumoru. Ztratil hybnost poloviny těla, trpěl nezvladatelnými bolestmi. Lékařská věda byla bezmocná. Rozhodl se pro asistované ukončení života a jeho přání bylo respektováno.
Asistované ukončení života není náplast na rozpadající se systém
Česká republika dnes není na žádný zákon o eutanazii připravena. Chybí nám základní pilíře: široce dostupná paliativní péče, posílení psychiatrie, sociální opora. V takových podmínkách je nebezpečí, že eutanazie nebude svobodnou volbou, ale zoufalým útěkem.
Neléčená deprese, samota nebo nevyslyšená bolest nejsou důvodem k asistované smrti. Jsou důvodem k pokračování systémových změn v oblasti psychiatrické péče, které jako ministr započal Adam Vojtěch. Proč současný ministr zdravotnictví v reformách nepokračoval, nevím. Dále musí následovat investice do následné a paliativní péče, zajištění dostupné domácí hospicové služby.
Aktivní eutanazii odmítám, asistované ukončení života za přísných podmínek podporuji.
Zkušenosti ze Švýcarska a Nizozemska ukazují zásadní rozdíl mezi aktivní eutanazií (kdy smrt způsobí lékař) a asistovaným ukončením života (kdy poslední krok učiní pacient sám). Zatímco Švýcarsko se drží přísných pravidel a věkový průměr pacientů je 80 let, Nizozemsko hlásí prudký nárůst případů zejména v oblasti psychického utrpení, včetně osob pod 30 let. To vyvolává obavy z tzv. „kluzkého svahu“, kdy se hranice posouvají stále níž – a společnost se přestává ptát, zda udělala vše pro to, aby člověku skutečně pomohla.
Je-li psychická bolest důvodem k eutanazii, pak musí být psychická péče dostupná a kvalitní. V Česku ale dětská psychiatrie kolabuje. Dětských psychiatrů je zoufalý nedostatek, vznik nových rezidenčních míst vázne a psychoterapie je pro mnohé finančně nebo geograficky nedostupná. Eutanazie nesmí být zástupným řešením za nefungující systém.
Legislativní cesta místo předvolební hysterie
Jsem zastáncem práva jednotlivce rozhodnout o vlastním životě. Role lékaře ale není smrt způsobit, nýbrž doprovázet člověka důstojně až do konce. Zákon o asistovaném ukončení života by měl vznikat za účasti odborných společností, právníků, etických komisí, pacientských organizací. A především – měl by respektovat výhradu svědomí lékařů, kteří se na takovém procesu nechtějí podílet. Téma si žádá nejméně jedno celé volební období pečlivé práce. Ne billboardové slogany a šokující výroky.
Právo rozhodnout – ale ne bez záruk důstojnosti
Moderní medicína umí prodloužit život – ale někdy i utrpení. Ztráta autonomie, bolesti, beznaděj – to jsou stavy, ve kterých může být volba o ukončení života legitimní. Ale jen tehdy, pokud jsme jako společnost udělali vše pro to, aby jiné cesty byly dostupné.
O tom, co je kvalita života, rozhoduje výhradně jednotlivec – ne lékař, ne stát ani žádné jiné organizace. Úkolem politiky není rozhodovat za pacienta. Jejím úkolem je nastavit systém, který respektuje svobodu a zároveň brání excesům. A především: který nenechá nikoho bez pomoci.
