Článek
Seriózní debata k otázce eutanazie nám v Čechách jistě chybí. Její binární formát „eutanazie ano, nebo ne“ jak odhaluje článek „Smrt jako předvolební téma. První strana si dala do programu eutanazii“ je však nejen povrchně zjednodušující, ale především principiálně chybný.
Nejde o otázku smrti, ale o kvalitu posledních let
Zásadním problémem v České republice není absence legislativy k eutanazii, nýbrž zcela zanedbaná oblast následné a paliativní péče. Tisíce pacientů v terminálním stádiu onemocnění tráví své poslední dny a týdny života na lůžkách akutní péče, často bez možnosti sdělit svá přání nebo být slyšeni. Ne proto, že by si to tak přáli – ale proto, že neexistuje funkční nástroj, jak jejich přání zaznamenat a uplatnit.
Dříve vyslovené přání: Nepotřebná byrokracie místo skutečné pomoci
Zákon č. 372/2011 Sb., § 36 sice institut dříve vysloveného přání formálně upravuje, ale učinil z něj byrokratické monstrum. Vyžaduje nejen písemnou formu a ověřený podpis, ale také poučení od praktického lékaře. Výsledek? Praktická neznalost a nevyužitelnost. Během své praxe v ambulanci pro neurodegenerativní onemocnění v jedné z pražských nemocnic jsem zjistil, že ani jeden z devíti pacientů – přestože edukovaných o své diagnóze – o tomto institutu nikdy neslyšel.
Tato realita není důsledkem selhání jednotlivců, ale systému. Lékaři se bojí respektovat pacientova ústní přání bez oficiální dokumentace, a tak se pacienti v bezvědomí často ocitají zaintubováni, napojeni na přístroje, ač by si to sami nepřáli.
Švýcarsko: Když je autonomie pacientů samozřejmostí
Inspirací může být švýcarský model, jak jej popisuje organizace EXIT . Ve Švýcarsku je otázka dříve vysloveného přání standardní součástí přijetí do nemocnice. Pacienti jsou automaticky dotázáni, zda chtějí být resuscitováni, a zda mají sepsané přání pro případ ztráty způsobilosti rozhodovat. Výsledkem je, že přibližně 70 % pacientů starších 60 let takový dokument má. Lékaři mají jasný právní rámec a pacienti jistotu, že bude jejich vůle respektována.
Francie navíc rozšiřuje tento institut o digitální podobu – snadno přístupnou, a přitom právně závaznou. Vše předcházela celospolečenská debata, nikoli zjednodušující spor o „právo na smrt“.
Skutečná priorita: Reforma, která posílí právo žít důstojně až do konce
Namísto předvolebních sloganů o legalizaci eutanazie bychom měli nejprve vytvořit systém, který skutečně umožní pacientům rozhodovat o své péči – včas, informovaně a s respektem. Prvním a zásadním krokem je:
- Zjednodušení institutu dříve vysloveného přání – odstranění přehnaných formálních požadavků, digitalizace a začlenění do běžné zdravotnické praxe.
- Zavedení systematické edukace pacientů i zdravotníků – aby každý věděl, že může rozhodnout o své budoucí péči.
- Rozvoj dostupné paliativní a následné péče – důstojná smrt začíná důstojnou péčí, ne právem na její urychlení.
Debata o eutanazii je jistě legitimní. Ale dokud nebude možné, aby si pacient bez právního labyrintu a administrativních překážek sám rozhodl, zda chce být resuscitován, ventilován nebo dožít doma v klidu s podpůrnou péčí, je jakákoli diskuse o asistované smrti předčasná. Teprve když dáme lidem nástroj k tomu, aby mohli důstojně žít až do konce, můžeme se ptát, co dělat v těch výjimečných případech, kdy ani to nestačí.
MUDr. Bc. Jakub Grulich, University Hospital, University of Bern, Switzerland
