Článek
Současná vláda často operuje s falešnými dilematy typu „být na správné straně“, která ale ve skutečnosti neslouží jako morální kompas, nýbrž jako nástroj rozdělení společnosti. Strach, který tyto narativy generují, není mobilizující, ale destruktivní. Vytváří umělé tábory, poštvává jednotlivé skupiny obyvatel proti sobě, a tím oslabuje soudržnost společnosti jako celku.
Studie Making or Faking Depolarization? The Antipopulist Parties’ Construction of the Populism/Antipopulism Divide on Social Media in the Czech Republic publikovaná v časopise Politische Vierteljahresschrift (2024) odkaz zde, dokládá, jak české tzv. „antipopulistické“ strany ve veřejném prostoru dále prohlubují rozdělení tím, že vytvářejí dichotomii mezi „dobrými demokraty“ a „zavrženíhodnými populisty“. Takovýto přístup ve svém důsledku nevede k depolarizaci, ale k jejímu opaku– eskalaci konfliktu.
Masarykovské „Nebát se a nekrást“ zůstává platné
Co s tím? Řešení není jednoduché, ale jeden základní rámec nabídl už Tomáš Garrigue Masaryk: „Nebát se a nekrást.“ Dnes bychom mohli dodat: a nezavádět, neoznačovat, nevylučovat.
Společenský smír není slabost – je to základ stabilního státu. Rozhodnutí současné vlády podle všeho jen zvyšují míru psychosociálního stresu ve společnosti – což má přímou souvislost se vzestupem frustrace, agrese a celkové nespokojenosti. Lidé nejsou rozděleni pouze podle názorů, ale i podle emocí – především strachu, znechucení a nedůvěry.
Demokracie není výběrový klub
V demokracii nemohou existovat lepší a horší občané. Demokracie je postavena na pluralitě názorů, a nikdo by neměl být vylučován z veřejné debaty na základě svých postojů, pokud se pohybují v rámci ústavních hranic. Vláda, která zneužívá nálepkování („dezoláti“, „dezinformátoři“, „proruské síly“) jako nástroj k umlčování části veřejnosti, de facto vylučuje občany z participace na správě věcí veřejných.
To není znak silné demokracie, ale znak paniky, ztráty důvěry a kompetence.
Diletantismus a zahraničně-politická neobratnost
Současná vláda navíc selhává nejen na domácím poli, ale i v zahraničně-politické orientaci. Česká republika působí jako nečinný přitakávač a ztrácí vlastní hlas ve světové politice. Vláda nedokáže konstruktivně vysvětlovat své kroky občanům, a tím vytváří prázdné vakuum, které je okamžitě vyplněno buď dezinformacemi, nebo rezignací na veřejný prostor.
Ať už jde o ekonomiku, obranu nebo vztahy v rámci EU, vládní politika postrádá vizi. Je paralyzována diletantismem, nekomunikací a občas i náznaky praktik připomínajících divoká devadesátá léta – včetně neprůhledných zakázek, klientelismu a politických trafik.
Důvěra jako hlavní měna demokracie
Největším ohrožením pro demokracii nejsou výstřední názory některých jednotlivců ani propaganda ze zahraničí, ale ztráta důvěry obyčejných občanů ve smysluplnost demokratického systému. Pokud lidé přestanou věřit, že jejich hlas má váhu, že instituce slouží veřejnosti, a že zákony platí pro všechny stejně, volají nakonec po změně režimu – a právě to je to největší riziko.
Dějiny jako varování – a jako inspirace
Politika není černobílá. Historie římské republiky nám připomíná, že ani Pompeius nebyl horší než César. Rozdíl byl v tom, že Césarovy politické kroky byly pro lid srozumitelnější, konkrétnější a pragmatičtější. Věděl, že úspěch politického systému nestojí jen na elitách, ale na spokojenosti a důvěře prostých občanů.
Řím by možná zůstal republikou, kdyby tehdejší senát věnoval více pozornosti životu plebejů a neřešil jen vlastní přežití a prestiž. Stejné varování platí i dnes: pokud se demokratické instituce nebudou zajímat o reálný život obyčejných lidí, ztratí jejich důvěru – a tím i legitimitu.
