Článek
Evropa dnes prožívá zvláštní paradox. V době, kdy se o ženské emancipaci mluví více než kdy dříve, se právě některé z nejvýraznějších evropských političek ocitají v hledáčku kritiky části progresivní levice. Důvod? Nezapadají do představy, jak má „správná“ emancipovaná žena vypadat a jaké politické názory má zastávat.
Alice Weidel v Německu, Marine Le Pen ve Francii a Giorgia Meloni v Itálii představují tři různé politické příběhy, ale spojuje je něco podstatného: všechny tři odmítají představu, že emancipace ženy musí znamenat odmítnutí tradice, národa, rodiny, evropských dějin nebo kulturní identity. Naopak. Jejich politika stojí na přesvědčení, že žena může být sebevědomá právě proto, že ví, odkud pochází. A možná právě to je důvod, proč jsou pro část evropských elit tak nepříjemné.
Nejde přitom o to tvrdit, že s každým jejich politickým názorem musíme souhlasit, nicméně je pozoruhodné, že se v evropské politice objevuje stále více žen, které odmítají přijmout představu, že moderní žena musí být odtržena od minulosti, aby byla svobodná.
Evropa je žena
Ještě než se Evropa stala politickým projektem, byla příběhem. Samotné jméno Evropa je spojováno s postavou Europy z řecké mytologie. Podle známého mýtu byla fénická princezna Europa unesena Diem, který na sebe vzal podobu bílého býka a odnesl ji na Krétu. Z jejího jména se později stalo jméno celého kontinentu.
Je to pozoruhodný symbol. Evropa není pojmenována po císaři, vojevůdci ani filozofovi. Její jméno nese ženská postava. A evropská civilizace přitom vznikala z podivuhodného napětí mezi mužským a ženským principem: mezi silou a krásou, mezi rozumem a vášní, mezi válkou a mírem, mezi Athénou a Aresem, mezi mocí a moudrostí.
Právě zde se podle mě skrývá něco, na co současná Evropa občas zapomíná. Ženskost totiž nemusí znamenat slabost. A emancipace nemusí znamenat popření minulosti. Nejzajímavějším ženským symbolem evropské civilizace není bezbranná dívka. Je jím Athéna – bohyně moudrosti, strategie a spravedlivého řádu, která je zároveň zobrazována ozbrojená. Její zbraní není primitivní násilí, ale síla podřízená rozumu.
Alice Weidel: žena, která odmítá omluvu za vlastní identitu
Alice Weidel je jednou z nejvýraznějších tváří současné německé opozice. V červenci 2026 byla spolu s Tinem Chrupallou znovu potvrzena ve funkci spolupředsedkyně AfD; zároveň je předsedkyní parlamentní frakce strany. Je doktorkou ekonomie a v německém Bundestagu působí od roku 2017.
Její význam však není pouze v konkrétní politice AfD. Zajímavější je symbolika jejího veřejného vystupování. Weidel totiž rozbíjí několik stereotypů najednou. Je ženou, je vzdělanou ekonomkou, žije v registrovaném partnerství a je matkou dvou synů – a přesto stojí v čele politického proudu, který evropská progresivní levice označuje za pravicový až radikální.
Právě zde vzniká nepříjemná otázka pro část současného feminismu: co když žena nepotřebuje být politicky levicová, aby byla svobodná? Co když emancipace znamená také právo říci, že národní stát má mít hranice? Že kultura není pouze soubor náhodných zvyků? Že ekonomika potřebuje konkurenceschopnost? Že minulost není automaticky překážkou budoucnosti?
Weidel navíc v současné německé debatě otevřeně akcentuje ochranu hranic, ekonomickou konkurenceschopnost a návrat k tomu, co považuje za racionálnější hospodářskou politiku.
Marine Le Pen: návrat Francie k sobě samé
Marine Le Pen představuje jiný typ politické zkušenosti. Francouzská politička dlouhodobě proměňovala svou stranu i vlastní veřejný obraz a dnes je předsedkyní parlamentní skupiny Rassemblement National ve francouzském Národním shromáždění.
Její politika staví především na otázkách národní suverenity, bezpečnosti, migrace a identity. Pro jedny je symbolem nebezpečného nacionalismu, pro druhé představuje hlas části Francouzů, kteří mají pocit, že jejich země ztrácí kontrolu nad vlastním směrem.
Právě ve Francii je přitom otázka evropské identity mimořádně zajímavá. Francouzská civilizace není jen administrativní jednotka. Je to jazyk, literatura, římské právo, křesťanství, osvícenství, revoluce, republika, umění a představa občanství.
Le Penová se snaží tento pocit politicky uchopit.
Lze s jejími metodami polemizovat. Lze nesouhlasit s konkrétními návrhy. Ale nelze snadno odmítnout samotnou otázku, kterou pokládá: co zůstane z Evropy, pokud přestane věřit, že její vlastní dědictví má nějakou hodnotu?
Giorgia Meloni: žena, která nemusí být menší, aby byla moderní
Na rozdíl od Weidelové a Le Penové je již přímo v čele vlády. Od října 2022 je předsedkyní italské vlády a stala se první ženou v historii Itálie, která tuto funkci zastává. Meloniová je možná nejzajímavějším příkladem ze všech tří. Ukazuje totiž, že konzervativní ženskost nemusí znamenat politickou bezvýznamnost. Naopak může být zdrojem politické síly.
Meloniová se neprezentuje jako žena, která se musí zbavit své identity, aby byla moderní. Její politický jazyk je založen na národní identitě, rodině, kulturní kontinuitě a evropské civilizaci. Současně však dokázala vstoupit do evropské mocenské politiky a stát se jednou z jejích nejvýraznějších osobností.
Její kritika současné Evropské unie se například zaměřuje na přebujelou byrokracii a na podle ní příliš ideologický přístup k evropské politice. A právě v tom je její význam. Meloniová nemusí říkat: „Jsem žena, která se dokázala stát stejně silnou jako muž.“
Feminismus, který se nedokáže smířit s jinou ženou
A zde se dostáváme k paradoxu současného progresivního feminismu. Desítky let jsme evropské společnosti učili, že žena má mít možnost rozhodovat sama o sobě. Má mít právo na vzdělání, kariéru, politickou moc a vlastní názory. Ale co když její vlastní názor není progresivní? Co když chce být konzervativní? Co když věří v rodinu, národní kulturu, hranice, tradici nebo náboženské dědictví? Co když považuje evropskou civilizaci za něco, co stojí za obranu?
Pak se náhle ukazuje, že některé představy o emancipaci byly podmíněné. Žena je svobodná – pokud si vybere správný názor. A právě tady mohou být Weidelová, Le Penová a Meloniová pro progresivní levici mnohem nepříjemnější než deset mužů v oblecích. Protože dokazují, že žena nemusí přijmout předem připravený ideologický balíček, aby mohla být sebevědomá.
Potřebujeme znovu objevit periklovskou Evropu
Možná nepotřebujeme méně Evropy. Možná potřebujeme více Evropy. Ale Evropy, která si pamatuje, odkud přišla. Evropy Perikla, který chápal město jako politické společenství občanů. Evropy Aristotela, Platóna a Sokrata. Evropy římského práva. Evropy katedrál. Evropy renesance. Evropy univerzit. Evropy, která dokázala spojit rozum s krásou, individuální svobodu s odpovědností a sílu s řádem.
Taková Evropa není slabá. A především nepotřebuje nenávidět sama sebe. Její symbolem proto nemusí být ani bojovný muž, ani bezbranná oběť. Může jím být Athéna – žena, která drží zbraň, ale zároveň představuje moudrost. Ozbrojená moudrost. To je možná přesně to, co Evropa v jednadvacátém století potřebuje. A právě zde může být návrat žen do evropské vysoké politiky překvapivě důležitý.
Alice Weidel, Marine Le Pen a Giorgia Meloni samozřejmě nejsou žádnou jednotnou „evropskou ženskou frontou“. Liší se programem, stylem i politickými cíli. Přesto jejich vzestup představuje širší změnu: stále více evropských žen odmítá přijmout, že modernita musí znamenat přerušení vztahu k tradici. Evropa byla žena dávno předtím, než se stala projektem. Možná nastal čas, aby si na to znovu vzpomněla.
