Článek
Kdo nemá čas přemýšlet, nemá čas být člověkem
V moderní technokratické společnosti jsme byli zbaveni času. Ne násilím, ale rafinovaně. Každá minuta naší bdělosti byla rozkouskována, rozmělněna, prodána v balíčku notifikací a upomínek, zaplavena šumem pracovních schůzek, kontrol, úkolů, zábavy na objednávku. Den se stal nekonečným kolotočem stimulů, které nám nedávají prostor k přemýšlení – a právě v tom tkví nový typ otroctví. Otroctví bez pout, zato s kalendářem plným „příležitostí“.
Strojové myšlení a vzdělávací soustava jako programovací zařízení
Školní systém nás nenaučí myslet – naučí nás poslouchat. Mechanizace myšlení začíná už v lavici: co není měřitelné, není skutečné. Co nelze zapsat do tabulky, neexistuje. Výchova ke konformitě, přizpůsobení, efektivitě. Přírodní zvědavost dítěte je systematicky přeměňována na poslušnost studenta. Děti se neučí rozlišovat pravdu od lži – učí se odpovídat podle očekávání autority.
Mechanizace a digitalizace jako hradba proti přírodě
Technologie měly člověku sloužit. Místo toho ho začaly nahrazovat – i tam, kde nikdy nahrazen být neměl. Zmizela špína pod nehty, zmizel pot z čela, zmizela vůně trávy po dešti. Každý dotyk s přírodou je přefiltrovaný přes displej. Vyměnili jsme oheň za dotykovou obrazovku, rozhovor za emoji. A k čemu? Abychom mohli sdílet prázdno?
Zničení sociálního žebříku
Ve světě, kde je výtah do střední třídy rozbitý a schody odstraněny, se z rovnosti stala parodie. V Rusku, v Česku, v USA – sociální mobilita zamrzla. Všichni jsou rovní ve své stagnaci. Syn dělníka bude dělníkem, syn oligarchy oligarchou. A kdo uteče z fronty, ten je zrádce. Rovnost? Ne. Jen horizontální propad do rezignace.
Kolektivní ztráta smyslu pro realitu
Lidé ztratili orientaci. Ne ve smyslu směrovky – ale ztratili schopnost cítit, co je opravdové. Život bez vůně, bez chuti. Kuchyně bez soli a pepře. Dny jako nekonečné kopie. Žádné svítání, žádný západ – jen bledé světlo obrazovky.
„Každý den jako druhý. Není svítání, není západu. Není petrolejky, a není nikdo, kdo by zhasl její světlo.“
Žijeme s očima otevřenýma do prázdnoty. Bojíme se otočit – neboť bychom v zrcadle viděli včerejšek, který jsme promarnili. Zítřek bude stejný. Mlýny to rozmetají na páru.
Základy demokracie: důvěra vs. strach
Demokracie stojí na důvěře. Důvěra je jejím základem, její vodou i půdou. Totalita stojí na strachu. A tak když mizí důvěra – mizí demokracie. Mizí-li strach – mizí totalita. To není metafora, to je fyzika společnosti.
Pamatuji si to z Palachovy posluchárny Filozofické fakulty. Zasvítilo mi to jako maják – pravda tak jednoduchá, že bolí. Na otázku pana Profesora, jaký je rozdíl mezi demokracií a totalitou jsem odpověděl: „Důvěra je základ demokracie. Strach je základ totality. Mizí-li jedno, mizí i její systém.“
Experiment důvěry: Švýcarský paradox
Když jsem žil ve Švýcarsku, zjistil jsem něco nepochopitelného. Nikdo si nezamykal dveře. Kolo stálo týden opřené o plot. V otevřeném autě jsem nechal brašnu na sedadle. A nikdo ji nevzal. Ne proto, že by nebyli chudí. Ale proto, že důvěra nebyla považována za slabost. Byla systémem. Bez ní by se vše rozpadlo.
A v tu chvíli mi došlo: důvěra není naivita – je to podmínka svobody. A ta, jak víme, se u nás vytrácí. Když mizí důvěra, přichází strach.
