Článek
Na skok ve Švýcarsku
Jsme ve švýcarském Bernu, je jedenáct večer a nápor na urgentním příjmu největší kantonální nemocnice konečně polevuje. Sedám si a dopíjím studené kafe, které jsem si udělal před třemi hodinami. Mám za sebou dva případy s bolestmi hlavy, diagnostikoval jsem sekundární hemoragii do mozkového tumoru a stabilizoval pacientku s epileptickým záchvatem. Kolega, který měl službu do devíti, převzal pacienty s mozkovými infarkty, takže tato nejčastější diagnóza na emergency mě asi teprve čeká.
A skutečně – za dvě minuty volají ze špitálu v Neuchâtelu. Pacientka, 71 let, rozsáhlý levostranný infarkt arteria media. Trombolýza nezabrala, NIHSS skóre vysoké, pacientka nehybná na polovinu těla, nemluví. Kolega mi ve francouzštině vysvětluje, že dvě hodiny po začátku symptomů a půl hodiny po podání léků udělali kontrolní MRI, které potvrdilo neúspěšnost trombolýzy a vyloučilo krvácení.
Díky plně digitalizovanému systému si mohu během hovoru otevřít elektronickou kartu pacientky, zkontrolovat anamnézu i užívané léky. Žádné kontraindikace pro intervenční neuroradiologický zákrok.
Pourriez-vous m’envoyer la dernière IRM du cerveau de la patiente?
Kolega klikne myší a za 10 vteřin mám před sebou obraz rozsáhlého infarktu v povodí střední mozkové tepny. „Pacientku pošlete, čekáme.“ Zvedám druhý telefon a případ konzultuji s neuroradiologem. „Jasná indikace,“ odpoví. „Probuď anesteziology.“
Na sále za pár minut
Za půl hodiny přivážejí pacientku dva záchranáři a lékař. Půlminutová anamnéza, pak neurologické vyšetření. Ve francouzštině se ptám na základní otázky, ale kolega mě přeruší: „Je z Thunu, mluví jen německy.“ Přepnu tedy na švýcarskou němčinu:
„Chönt Si mi säge, welchen Tag mir hend?“ Pacientka nereaguje. Ověřím motoriku a za minutu už jsme na sále, kde ji předávám kolegům z intervenční neuroradiologie.
TICI 3 – úspěšná rekanalizace
O hodinu později volá kolega ze sálu: „TICI 3, můžeš si ji převzít.“ To znamená kompletní reperfuzi – zákrok byl úspěšný, pacientka může na stroke unit. Zůstane zde tři dny, hlavně kvůli riziku krvácení. Její přání ohledně resuscitace nebo intubace jsou dostupná elektronicky – vše je zaznamenané a okamžitě přístupné. Byla to poslední pacientka dnešní noci. Můžu jít domů.
Den poté
Další den mě čeká služba právě na stroke unit. Před ranní vizitou navštěvuji pacientku. Mluví, chodí. Jen jemná motorika pravé ruky není ještě ideální a v řeči slyším časté fonematické parafazie – záměny nebo vynechávání hlásek. Nejsem si jistý, jestli nejde o neznámý dialekt, konzultuji tedy logopedku. Ta moji domněnku potvrzuje. Společně s ergoterapeutem se shodujeme, že pacientce prospěje krátká neurorehabilitace v Riggisbergu. Dva kliky v systému a za hodinu přijde odpověď: pacientka může nastoupit rehabilitaci zítra.
Proč to v ČR nejde?
Dostupnost specializovaných neurorehabilitačních lůžek po mozkovém infarktu je jedním z největších problémů českého zdravotnictví – hned po naprosté absenci digitalizace. Téměř 20 000 akutních lůžek je v Česku dlouhodobě prakticky nevyužitých. Kdyby se alespoň polovina z nich transformovala na lůžka následné a rehabilitační péče, problém by byl vyřešen. Pacienti by nemuseli být odkázáni na domácí péči, rodinu nebo charitu.
Digitalizace? Podle indexu DESI patří české zdravotnictví v rámci EU k nejhorším – jsme v horší polovině celé osmadvacítky.
Máme v ČR jedny z nejlepších lékařů na světě, ale ti místo práce pro pacienty tráví čas bojem s nefunkčním a zkostnatělým systémem. Je naprosto nezbytné, aby zdravotnictví prošlo strukturálními změnami, které ho konečně posunou do 21. století. Plně digitalizovaný systém není luxusem ani přáním – je to absolutní a neodkladná nutnost. Možná by se mohl pan ministr zeptat až bude příště na golfu v Dubaji svého kamaráda, on prý nějaké znalosti z oblasti informačních technologií ve zdravotnictví má.
