Ostatně soudím, že veřejnoprávní poplatky musí být zrušeny

Kdyby se Marcus Porcius Cato starší (234–149 př. n. l.) narodil o dva tisíce let později, možná by svůj slavný výrok přizpůsobil českým poměrům. Římskému politikovi se připisuje věta Ceterum censeo Carthaginem esse delendam — „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“ Právě tímto opakovaným apelem měl připomínat, že některé otázky podle něj nesnesou odkladu.

Český politický folklor by si mohl vypůjčit vlastní verzi: Ceterum censeo tributa pro televisione radiophonicaque publica abolenda esse. (Ostatně soudím, že poplatky za veřejnoprávní televizi a rozhlas musí být zrušeny.)

Nejde o to, že by se česká společnost měla zbavit nezávislého veřejnoprávního média. Jedná o to, že se už léta přeme o způsob jeho financování, zatímco otázka jeho skutečné nezávislosti, odpovědnosti a budoucího poslání zůstává ve stínu. Pokud tento spor nevyřešíme nyní, za několik let si nejspíš zopakujeme stejné politické divadlo. Změní se vláda, změní se poměr sil v parlamentu, objeví se nový návrh na zrušení či zachování poplatků a znovu uslyšíme, že jde o samotnou podstatu demokracie. Ad infinitum.

Česká televize a Český rozhlas nejsou jen dvě mediální instituce. Jsou součástí veřejného informačního prostoru, ve kterém se utvářejí politické postoje, interpretují společenské konflikty a rozhoduje o tom, která témata se dostanou do centra pozornosti. Politici proto přirozeně sledují, jakým způsobem o nich média informují, kolik prostoru jim věnují a jak jejich vystoupení ovlivňují veřejné mínění. V době sociálních sítí, krátkých videí a permanentních předvolebních kampaní se tato soutěž o pozornost ještě zostřuje.

Právě zde vzniká problém. Každá politická strana má důvod usilovat o to, aby její pohled na svět dostával dostatečný prostor. Zároveň má důvod podezírat veřejnoprávní médium z neobjektivity, pokud jeho výstupy neodpovídají jejím představám. Spor o poplatky se tak snadno mění v zástupný konflikt. Jedni v jejich zachování vidí obranu nezávislosti médií, druzí v jejich zrušení příležitost omezit instituci, které nedůvěřují. Přitom samotný způsob financování ještě nezaručuje ani nezávislost, ani kvalitu.

Veřejnoprávní médium může být financováno přímo od občanů a přesto dělat redakční chyby. Může být financováno ze státního rozpočtu a mít zákonem i praxí chráněnou redakční autonomii. A může mít dobře napsaný zákon, ale vedení, které se ocitne pod tlakem politických zájmů. Podstatnější než samotná otázka, kdo platí, proto je otázka, kdo rozhoduje, kdo kontroluje a kdo nese odpovědnost.

Radu České televize nevolí občané v přímých volbách. Její členy volí Poslanecká sněmovna a Senát podle zákona o České televizi. Rada přitom mimo jiné vykonává kontrolní funkce a podílí se na obsazování nejvyššího vedení instituce. Takové uspořádání znamená, že výběr členů rady probíhá prostřednictvím politických institucí. A tím vzniká trvalé riziko, že se spor o kontrolu nad veřejnoprávním médiem stane součástí širšího politického soupeření.

Proč se tedy tolik energie věnuje poplatkům, zatímco systém výběru a kontroly vedení zůstává méně srozumitelný běžnému divákovi?

Odpověď nemusí být složitá. Poplatky jsou snadno komunikovatelné politické téma. Lze říci, že občané nemají povinnost platit za službu, které nedůvěřují. Nebo naopak, že bez jejich příspěvků demokracie přijde o nezávislé médium. Obě sdělení se vejdou do předvolebního sloganu. Naproti tomu reforma kontrolních mechanismů, transparentní výběr vedení, pravidla pro střet zájmů nebo nezávislé hodnocení redakční práce jsou složitější a méně efektní témata. A především: vyžadují, aby politici připustili, že problém nemusí být pouze na druhé straně barikády.

Kritika České televize se někdy odbývá tvrzením, že jde pouze o útoky politiků, kteří nesnesou nepříznivé zpravodajství. Takové vysvětlení je pohodlné, ale neúplné. Existují totiž konkrétní případy, kdy byly vůči pořadu 168 hodin oficiálně konstatovány problémy s objektivitou, vyvážeností či dodržováním Kodexu České televize.

V reportáži Josefovské bezvětří z roku 2023 upozornila Rada pro rozhlasové a televizní vysílání na nedostatečný prostor pro odpůrce projektu větrných elektráren. V případě reportáže Rozhodnutí promluvit z roku 2024 konstatovala porušení zákonné povinnosti objektivity a vyváženosti. A Rada České televize v červnu 2024 jednomyslně konstatovala porušení Kodexu ČT v souvislosti s reportáží Pohřbena zaživa.

Podstatné je také to, že vedení České televize v roce 2024 samo popsalo opakující se problémy pořadu 168 hodin, mimo jiné nedostatečný prostor pro protistrany, chybějící oponentní odborné názory a nedostatek kontextu. To nejsou jen obecná obvinění z internetových diskusí. Jde o konkrétní případy a institucionální hodnocení, která si zaslouží věcnou debatu.

Podle Digital News Report 2025 Reuters Institute důvěřovalo zprávám České televize 59 % respondentů, 23 % jí nedůvěřovalo a 18 % zaujímalo neutrální postoj. Celková důvěra ve zprávy v Česku přitom dosahovala pouze 33 %. ČT tedy patřila k důvěryhodnějším českým zpravodajským značkám, ale rozhodně nešlo o instituci, které by důvěřovala celá společnost. Zajímavé je právě toto napětí: médium může mít relativně vysokou celkovou důvěru, a přesto část veřejnosti přesvědčeně vnímat jako ideologicky vyhraněné.

Veřejnoprávní médium nemusí dávat stejnou váhu každému tvrzení. Pokud politik uvádí prokazatelně nepravdivá čísla, novinář je má opravit. Vyváženost neznamená, že vědecky podložený závěr musí dostat stejně prostoru jako tvrzení bez důkazů.

Něco jiného ale nastává, když se legitimní spor o ekonomickou reformu, migraci, evropskou integraci nebo kulturní změny začne prezentovat jako střet vzdělaných a rozumných lidí s těmi, kteří jednoduše nechápou svět. Pak už nejde jen o faktickou správnost jednotlivých vět. Záleží také na výběru témat, střihu, komentáři, skladbě hostů a na tom, komu je umožněno představit vlastní argumenty.

Výzkum důvěry v Českou televizi, který vycházel z rozhovorů a průzkumu mezi 3 251 respondenty z let 2019–2020, popsal výrazné rozdíly mezi skupinami publika. Pro některé byla ČT důvěryhodným médiem, pro jiné institucí, která je ideologicky vzdálená či nepřátelská. Výsledky ukázaly, že vnímání důvěryhodnosti souvisí nejen s hodnocením zpravodajství, ale také s politickými postoji a pocitem, zda jsou vlastní hodnoty a skupinová identita v médiu zastoupeny.

Jde o starší výzkum, nikoli o přesné měření české společnosti v roce 2026. Přesto nabízí důležitý pohled na mechanismus, který může nedůvěru prohlubovat. Pokud část publika opakovaně nabývá dojmu, že je její pohled na svět zesměšňován nebo předem diskvalifikován, nebude jí stačit ujištění, že televize pouze ověřuje fakta. A pokud redakce začne každou kritiku považovat za politický útok, může přehlédnout skutečné nedostatky vlastní práce. Vzniká začarovaný kruh, z něhož nevede cesta pouhým zvýšením či zrušením poplatků.

Politické kulturní války mají jednu velkou výhodu: nevyžadují vyřešení problému. Stačí, když se o něm dostatečně dlouho bojuje. Veřejnoprávní média se k tomu hodí dokonale. Pro jedny představují poslední hráz proti populismu a dezinformacím, pro druhé symbol údajně odtržených elit. V obou případech se z instituce stává spíše identitární symbol než služba, jejíž kvalitu bychom měli posuzovat podle jasných kritérií.

Zrušení poplatků může být politicky atraktivní. Jejich zachování může být stejně atraktivní pro opačný tábor. Ani jedno ale automaticky neřeší způsob jmenování kontrolních orgánů, transparentnost rozhodování, odpovědnost vedení nebo metodiku hodnocení zpravodajství. Skutečná reforma by měla začít jinde. Jak zajistit, aby se do výběru kontrolních orgánů promítala odborná a občanská hlediska, nikoli pouze aktuální rozložení politických sil? Jak zajistit, aby se na legitimní kritiku reagovalo věcně a aby se opravy dostaly ke stejnému publiku jako původní problematické reportáže?

A především: jak zajistit, aby veřejnoprávní médium nebylo závislé ani na momentální vládě, ani na pohodlnosti vlastního vedení?

Britská BBC bývá často uváděna jako příklad veřejnoprávního média financovaného prostřednictvím televizního poplatku. Její model však není totožný s českým. Vedle příjmů z poplatků má také komerční aktivity a další zdroje příjmů. Ani dlouhá tradice, mezinárodní prestiž a zavedené redakční standardy ji však nechrání před vážnými chybami.

V roce 2025 se BBC dostala pod silnou kritiku kvůli sestřihu projevu Donalda Trumpa v pořadu Panorama. Způsob, jakým byly části projevu spojeny, vyvolal otázky, zda výsledná montáž nevytvořila zavádějící dojem o jeho sdělení. Případ otevřel širší debatu o odpovědnosti redakce, kontrole střihu a důvěryhodnosti instituce. Tato kauza sama ikazuje však, že ani veřejnoprávní instituce s vysokou reputací nemůže spoléhat na svou značku jako na náhradu za průběžnou kontrolu vlastní práce.

Podobně je třeba zacházet s kritikou vzdělávacího obsahu BBC Bitesize. Na konci října 2026 se objevily kritické zprávy o hře Increasing Immigration, určené školnímu publiku přibližně ve věku 11–14 let. Kritici jí vytýkali, že zadání zvýhodňuje určitý přístup k imigrační politice a může žáky vést k předem preferovaným závěrům. Podle těchto zpráv byl obsah podroben přezkumu a hra již nebyla dostupná na původních platformách.

Příklad BBC je důležitý právě proto, že problém nezávisí na tom, zda se instituce financuje z poplatků, státního rozpočtu nebo komerčních příjmů. Žádný model financování sám o sobě nezaručí redakční bezchybnost.

Tady se dostáváme k otázce, která by měla být pro budoucnost veřejnoprávních médií důležitější než samotné poplatky. Žijeme v době, kdy lze během několika minut vytvořit přesvědčivě vypadající falešné video, napodobit hlas veřejně známé osobnosti nebo automaticky vyprodukovat tisíce textů, které se tváří jako nezávislé zprávy. Rozlišit autentický záznam od manipulace, ověřit původ informace a pochopit kontext události bude stále náročnější.

Zároveň se mění způsob, jakým lidé informace získávají. Část publika už neotevírá zpravodajské weby ani nesleduje celé televizní pořady. Informace přijímá prostřednictvím krátkých videí, doporučovacích algoritmů, influencerů a konverzačních systémů umělé inteligence, které dokážou shrnout složité téma do několika vět. Veřejnoprávní média proto nemohou obhajovat svou existenci pouze tím, že tradičně vysílají zprávy a publicistiku. Musí ukázat, jakou službu poskytují v prostředí, kde je samotná informace stále dostupnější, ale její ověření může být stále dražší.

Mohla by například systematicky zveřejňovat zdroje a dokumenty, z nichž její reportáže vycházejí. Mohla by srozumitelně vysvětlovat, jak ověřuje videa a obrazové materiály. Mohla by rozvíjet veřejně dostupné nástroje pro ověřování informací a posilovat mediální gramotnost. A mohla by mnohem důsledněji rozlišovat mezi zprávou, analýzou, komentářem a hodnotovým soudem.

Její konkurenční výhodou by nemělo být pouze to, že má televizní studio a profesionální novináře. Měla by jí být důvěra založená na transparentním postupu, dohledatelných zdrojích a ochotě přiznat chybu. Právě v tom může spočívat budoucí smysl veřejnoprávní služby: ne v tom, že občanům poskytne další proud obsahu, ale že jim pomůže orientovat se v informačním prostředí, ve kterém bude čím dál obtížnější poznat, co je skutečné.

Zastánci veřejnoprávních médií mají v jednom podstatném bodě pravdu: kvalitní zpravodajství není levné. Vyžaduje zkušené novináře, zahraniční zpravodaje, právní kontrolu, ověřování informací, regionální pokrytí a čas na práci, kterou nelze nahradit automaticky generovaným textem.

Pokud chceme kvalitnější veřejnoprávní službu, je možné, že za ni budeme muset zaplatit více. Nelze současně požadovat rozsáhlou síť zahraničních zpravodajů, kvalitní investigativní žurnalistiku, dostupné regionální zpravodajství a nové digitální služby a předpokládat, že se vše obejde bez nákladů.

Jenže ochota platit nevzniká automaticky ze zákonné povinnosti. Závisí také na tom, zda občan rozumí tomu, co za své peníze dostává, a zda důvěřuje instituci, která s nimi hospodaří. Právě zde se současná debata míjí s podstatou problému. Namísto otázky, jakou veřejnou službu potřebujeme a jak ji nejlépe financovat, se často vede spor o to, zda jsou poplatky samy o sobě správné, nebo nesprávné. A pokud má být výsledkem změna financování, měla by být součástí širší reformy. Samotná výměna jednoho způsobu výběru peněz za jiný důvěru nevybuduje.

A na závěr jedna rada všem politikům.

Pokud někdy budete chtít upozornit na téma, které považujete za zásadní — ať už jste ve vládě, nebo v opozici — zkuste ho projednat v parlamentu někdy kolem čtvrté hodiny ranní, ideálně v sobotu a za účasti televizních kamer. Lepší reklamu si lze jen těžko představit. Zaručeně se bude mluvit o proceduře, obstrukcích, demokracii, umlčování opozice a o tom, kdo koho přehlasoval. Samotný obsah návrhu se možná dostane na řadu až nakonec.

Je to ovšem jen další ukázka toho, jak snadno se veřejná debata mění v divadlo, v němž je důležitější politický signál než vyřešení problému. Veřejnoprávní média přitom potřebujeme. Možná více než kdy dříve. Právě proto bychom měli být náročnější na jejich kvalitu, nezávislost a odpovědnost — a stejně nároční na politiky, kteří o jejich budoucnosti rozhodují.

Zdroje:

Statistiky vyváženosti vysílání ČT

Trust and Political Attitudes of Public Service Media Audiences in a Polarized Society: The Case of Czech Television