Článek
Druhý cizí jazyk byl jako povinný zaveden od školního roku 2013/14. Škola jej musí zařadit do svých školních vzdělávacích plánů nejpozději od osmého ročníku (v praxi je to většinou už sedmá třída). Důvod zavedení byl naprosto legitimní a to zlepšení jazykových dovedností našich budoucích generací po vzoru mnoha dalších států EU. Přesto se téměř každoročně vede na různých úrovních debata, zda to byl krok správným směrem.
Samotná existence výuky druhého cizího jazyku na základních školách je z mého pohledu učitele jednoznačně správně. Jazykově nadaní žáci a žákyně mají neoddiskutovatelné právo se zlepšovat a rozvíjet směrem, který je jim blízký (a navíc pro budoucí život velmi užitečný). Otázkou je, zda je to vhodné pro všechny?
Touto kontroverzní otázkou rozhodně nechci nikoho ostrakizovat nebo vyčleňovat z výuky. Na druhou stranu různá úroveň a zaměření žáků je prostě faktem, se kterým je nutné při tvorbě RVP (Rámcových vzdělávacích programů) počítat. Nemá smysl se tvářit, že neexistuje skupina žáků, kteří (z mnoha důvodů) mají s jazyky problém a už od 1. stupně (na mnoha školách již od 1. třídy) statečně (ale někdy neúspěšně) bojují s angličtinou. Povinný druhý cizí jazyk pro ně poté znamená v mnoha případech kapitulaci ve snaze se něco doopravdy naučit a oba jazyky se mění v boj o holé přežití. Stálo by za to popřemýšlet, zda bychom neměli dovolit, aby školy mohly vytvořit alternativu k povinnému druhému cizímu jazyku (pracovní činnosti, vaření, doučování z angličtiny/češtiny/matematiky apod.), aby se ,,slabší“ žáci mohli plně věnovat alespoň angličtině (která je v dnešním světě nutností, ať se nám to líbí nebo ne).
