Článek
Dle různých rozumbradů, internetu a diskuzí v mém minulém článku: „Ukázkově rozmazlené dítě“, je prý úděl rodičů být dítěti od narození do dospělosti jeho průvodcem, který ho jistí, ochraňuje, vede, jde mu vzorem, nastavuje hranice atd.
Náš syn už má skoro 18 měsíců a je to samozřejmě stále žvatlající batole. Když jsem původně četl zmíněné publikace, jak s dítětem „jednat jako s dospělým“, tak jsem si řekl, že to bude bez problémů (dítě jsem v té době ještě neměl). Celkově jsem se však těšil, až to zkusím, ač jsem na to čekal bezmála 12 let. :)
Pak se nám náš syn narodil. Počítal jsem s tím, že první rok to je prostě jen novorozeně, které sotva vnímá svět kolem sebe. Pak to přešlo do 12, 15 a 17 měsíců a konečně zmíněnou techniku mohu zkoušet. Jak to funguje?
Trefí vás hračkou
Samozřejmě mu vysvětlím, že to není v pořádku, že mě to bolí, že si může hračku rozbít a ublížit sobě nebo někomu dalšímu. Tak pro jistotu dostanu ránu ještě jednu.
Kousne maminku nebo jí dá facana
Nastoupím jako rozumný rodič a vysvětlím už trošku se zvýšeným hlasem, že takhle teda ne a že maminku to bolí. Tak pro jistotu kousne ještě jednou nebo i já také jednu schytám.
Tahá kočku za ocas
Jelikož ani mňoukání nebo seknutí od jednoho z našich kocourů dlouhodobě nepomůže, tak zvednu prst a pohrozím, že dostane na zadek (samozřejmě to pak nesplním, protože nechci mít na krku OSPOD). :)
Šplhá po stole, rotopedu, židli, schodech, skříni
Se srdcem až v krku přiběhnu, vysvětlím, jak je to nebezpečné, a že musí lézt pomaličku, s jištěním od rodičů, aby nespadl, pak ho přenesu do vedlejší místnosti a zavřu dveře. No, vyběhne druhými dveřmi a máme opáčko.
Jak můžete vidět, selhal jsem asi tak úplně v celém daném přístupu a pomalu už jsem se smířil s tím, že je to prostě malé dítě, které ještě nemá rozum. Musí vše zkoušet a prostě nerozumí tomu, co mu chci říct.
Pak ale najednou…
- Například mu řekneme, že Bébu pustíme až po obědě, večeři či snídani (aby do mobilu koukal minimálně). No a jen dojíme (je jedno zda večeři nebo oběd), náš syn už se natahuje na mobil a křičí Beba, Beba (až to zní jako Tata, není to Tata). :/
- V koupelně, když brečí, dostane informaci, že mlíčko dostane až v postýlce, až se maminka osprchuje. A kupodivu to funguje (ač ne ihned).
- Když mu řeknete „nesahej do zásuvky / na kabel”, tak sice naznačí, že to přesto udělá, ale neudělá.
- Jakmile mu řekneme, že když něco chce, že musí poprosit, tak ručičkama poprosí.
- Když jedeme autem plného pláče a řeknete, že už tam budeme nebo že jedeme za kočičkou a pejskem, po chvilce pláč ustane.
- Dostane úkol „přines knížku” a přinese knížku.
Takových případů je více a více. V tu chvilku si říkám, že na té technice „mluvit s ním jako s dospělým“ přeci jen asi něco bude. A podle všeho žije ve svém světě a tam si prostě dělá, jen to, co mu dává smysl, a co chce on sám…
A POKLÁDÁM SI OTÁZKU, CO KDYŽ JE TO VŠE JEN NEUVĚŘITELNĚ PROMYŠLENÁ KAMUFLÁŽ A ON JEN DĚLÁ, ŽE NĚČEMU NEROZUMÍ, ABY NEDAL NAJEVO, ŽE JE NEJCHYTŘEJŠÍ V MÍSTNOSTI.
Anebo prostě s ním tak často trénujeme, že si prostě vybudoval své návyky. :) Co myslíte?
Jak komunikujete se svými batolaty vy? Podělte se do komentáře.
