Článek
Náš syn má už 20 měsíců a roste jako z vody. Chodí, běhá, žvatlá čím dál lépe a už si umí říct o jídlo, vodu, že chce ven, psa, kočku, nebo že se mu něco nelíbí. Také se umí vztekat, ale to je teda terno, to vám řeknu.
Neustále potřebuje pozornost i v době, kdy mám důležité online meetingy (pracuji převážně z domu). Pořád něco chce, potřebuje, a když není po jeho, tak je oheň na střeše.
Naprosto obdivuji svou ženu, která tohle vše zažívá většinu dne, zatímco já pracuji. Klobouk dolů.
Upjatý otec
Jak jsem začal být upjatý
Posledních pár měsíců mám pocit, že našeho syna musím neustále moralizovat a usměrňovat, až to pěkný není.
- Rozhodí míčky - mám pocit, že se to hned musí uklidit a musím synovi vysvětlit, že má po sobě hračky uklízet.
- Chce sám jíst jogurt - mám pocit, že ho neustále musím krmit, utírat a dávat pozor, ať sebe a své okolí nezašpiní.
- Blbě drží lžičku - mám pocit, že ho musím za každou cenu učit ji držet správně.
- Chce běhat po zahradě - mám pocit, že mu musím neustále stát za zadkem.
- Chce trhat nezralé hrášky - mám pocit, že mu musím neustále vysvětlovat, že ještě nejsou zralé.
- Chce mi sedět na klíně, když pracuji - mám pocit, že mu neustále musím vysvětlovat, proč to nejde.
- Brečí - mám pocit, že mu musím neustále něco vysvětlovat.
- Chce si hrát s konví vody - musím mu jí držet, ať se „nenamočí“.
A jednoho večera jsem si při jedné ze zmíněných situací uvědomil… WTF?!
Tu neustálou upjatost snad už nemyslím vážně. Vážně bych se měl nad svým jednáním a nad sebou zamyslet.
Vždyť je to dítě a zrovna ve věku, kdy se každý den učí něco nového. Sám od sebe. Chybami a opakováním. Neskutečně ho to baví a prostě potřebuje hodně aktivit a podnětů, protože je jako „houba“, která prostě nasává nové znalosti, zručnosti, zkušenosti a já ho tak v tomhle procesu, kterým si prošel každý z nás, omezuji.
Přehnané nároky a očekávání
Je potřeba změnit přístup
Po dlouhé době jsem si uvědomil, že to jen zbytečně hrotím, koneckonců jako vše ostatní. Prostě potřebuji dokonalý řád, systém, pravidla, pořádek, ale stále si neuvědomuji, že takovou potřebu mám prostě jen já. A když podobná očekávání mám od 20měsíčního dítěte, tak to úplně OK není.
Co to udělat jinak?
- Když chce jíst jogurt sám, ať ho prostě jí. Jednou se to musí naučit. Uklidím to po něm, až to dojí.
- Když chce běhat po zahradě, ať prostě běhá, a já budu zpovzdálí sledovat, ať třeba nespadne do jezírka, ale na trávě mu za zadkem stát opravdu nemusím.
- Když blbě bere lžičku, no co, on si sám musí přijít na to, jak se používá. Mohu mu to jen ukázat.
- Když rozhodí míčky, proč bych je musel uklízet hned 1 minutu poté.
- Když se polije vodou z konve, tak ho prostě převlečeme.
- A ten hrášek taky není zas takové terno.
A ten pláč a potřeba pozornosti, i když se mi to zrovna nehodí? To je prostě realita, kterou na sílu nezměním. Spíše se musím zaměřit na tu příčinu.
A víte co? Je to úplně něco jiného. A náš syn už umí pěkně jíst jogurt nebo i ty míčky si umí uklidit sám, aniž bych se o to musel extra přičinit. Doufám, že příště, až budu opět ten upjatý otec, tak si to uvědomím stejně tak, jako před pár týdny. Je to pak totiž neskutečný pocit uvolnění. 🙂
Jak to máte vy? Patříte mezi upjatce? Jak s tím pracujete? Podělte se do komentáře.
