Článek
V neděli jsme se rozhodli, že pojedeme se ženou a naším batoletem na Šumavu, podívat se na vlky v zimní krajině. Už jsme tam jednou byli, tak jsme jeli „na jistotu“.
Po obědě jsme se sbalili, naložili dítě do auta a vyjeli směr Srní na Šumavě. Jako klasicky jsme nejeli přes Sušici, abychom měli klidnou a hezčí jízdu, ač o kousek delší. Vše bylo bez problémů, dokud nás u Žihobce navigace nevzala „kratší cestou“.
„Tak je to Google, tak mu budeme věřit,“ řekl jsem si.
Zhruba 1,5 kilometru za vesnicí míjíme ceduli: SILNICE SE V ZIMĚ NEUDRŽUJE. Než jsme se stačili vzpamatovat, najeli jsme s naším Peugeotem 307 na zledovatělý kopec. Přesně v jeho půlce se auto rozhodlo, že dál už nepojede a začalo couvat. Ne rovně dozadu, ale směrem k 2 metry hlubokého příkopu.
Plnou parou vzad a „už se vezem“. Brzda nereaguje. Ručka naštěstí ano. Ta nás regulérně zachránila.
Říká se, že v takové situaci vám proběhne celý život před očima. Mně proběhla jen zlověstná myšlenka, jaký jsem neschopný idiot, že jsem vjel na neudržovanou silnici v zimě. Chtěl jsem to svést na navigaci, ale ta nemá hlídat silniční značení… Ano, mohu si za to sám, bohužel.
Tímto však ani zdaleka neskončilo…
Zkrátím to - kdybych přidal plyn nebo uvolnil brzdu, spadli bychom do hlubokého příkopu se ženou i dítětem. Tak jsem dal ručku naplno, pod kola kameny a začali jsme situaci řešit.
Ve vzduchu visela velmi náročná energie. Už jen proto, že naše batole mělo pomalu panický záchvat z toho, jak moc brečelo a nevědělo, co se děje. Já myslel, že vyletím z kůže a žena byla jako jediná v klidu a zavolala asistenční službu, a já ve svých emocích jsem jí pomalu seřval, protože jsem si to chtěl za trest vyřešit sám. A auto bylo uprostřed silnice na ledovce s kameny pod koly.
Nakonec, jsem se uklidnil a bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat.
Teď ta „zábavná část“
Než jsme se dostali přes telefonní automaty asistenční služby, uběhlo pěkných 10 minut. Další půl hodiny zabrala komunikace s operátorkou, která k nám pak poslala odtahovku. Ještě nám nezapomněla zmínit, že to bude drahé, a že přijedou až za tři čtvrtě hodiny. (Tedy ve skutečnosti to byla hodina a půl.)
Blbec číslo 1
Zhruba po deseti minutách z horní části kopce jela rodina z lyží. Naštěstí se mi je povedlo v reflexní vestě zastavit ještě na kopci a vysvětlit jim naši situaci. Pán (s celou rodinou a dvěma dětmi v autě) měl dost velký problém s tím, že by se musel kilometr vrátit a jet o kilometr delší cestou. Nerespektoval tedy mých pokynů, že proti nám nesmí jet, protože kdyby mu to podjelo, srazí auto i s mojí rodinou do pangejtu. Pro něj to problém zjevně nebyl a stejně se z kopce rozjel a na milimetr nás objel. Žena se synem stihla tak tak vystoupit těsně před tím. Museli se brodit sněhem, a potom na pole do sněhové závěje. Pánovi to vůbec nevadilo, projel jako by se nechumelilo a jel dál.
Tak to bylo setkání s prvním blbcem. My to naštěstí „přežili“ i s autem.
Blbec číslo 2
Asi 10 minut po prvním „inspirativním“ setkání z druhé strany (ze spodu kopce) přijela Toyota 4×4 se starším párem v důchodovém věku, kteří jeli na sjezdovku. Naštěstí jsme měli trojúhelník a já pána stihl zastavit, než vyjel do kopce taky. Ač se pánovi nelíbilo, že blokujeme silnici, byl rozumný. Nicméně žena daného pána mě nezapomněla pomalu seřvat a rozdrtit pohledem, za to, že jsem si dovolil blokovat silnici a okrádám ji o její čas, který ztratí o dva kilometry delší cestou. Poslední slovo měl pán a s rozloučením v pořádku vycouval.
To, že se ani jeden z nich alespoň nezeptal, zda nepotřebujeme pomoc, beru, protože ten kopec byl fakt hroznej, ale ta bezohlednost? Asi by mě to nemělo v Česku překvapovat, no ale oklepáváme se z toho ještě den potom.
Přijela „odtahovka“
Po dvou hovorech s extrémně povrchním a arogantním rozumbradou, který k nám musel za každou cenu najít cestu sám bez zaslání polohy v sms, k nám nakonec přijel. No, jenže ne ze spodu kopce, kde by bylo řešitelné nám pomoci, ale shora z té nejhorší části kopce, která byla ještě více zledovatělá, než ta, kde jsme byli my. Také pán důchodového věku, který přijel i s jeho zjevně naštvanou ženou, že musí někoho odtahovat o víkendu (přesto, že za to jsou zaplacení), ale ruku k dílu nijak nepřidala. Asi morální podpora nebo výlet na chatu.
Jaký byl výsledek? Odtahovka na kopci sama uvízla. Nestačila mu téměř ani ručka, protože mu jeho odtahové vozidlo jelo samovolně z kopce dolu hned, jak pustil brzdu. Vzhledem k šířce odtahovky, úzké a zledovatělé silnici a velkým příkopům na obou stranách, byla jediná cesta, a to dolů, přímo v našem směru.
Nejdelších 5 minut mého života
Vzhledem k tomu, že i odtahovka uvízla, tak jsem to prostě musel risknout (času, s tím kolosem na kopci v našem směru opravdu nebylo nazbyt.). Musel jsem se rychle rozhodnout, že to risknu a zkusím to vycouvat z kopce dolů a budu doufat, že neskončím na márách.
Ženu s dítětem jsem poslal do bezpečné vzdálenosti a šel na to. Naštěstí jsem předtím prozíravě v mezičase při čekání na odtahovku pod autem a kolem auta kovovým klíčem na výměnu pneu rozbil a odstranil nejhorší led. Tak jsem měl pár centimetrů asfaltu k dobru. Na některých místech k tomu led povoloval a vznikly jakési koleje. Měl jsem na kahánku, ale nakonec se mi povedlo auto dostat v pořádku dolů z kopce bez újmy na autě či fyzickém zdraví, ač psychicky jsem si prožil 5 minutové peklo.
Trochu jsem si mákl
Pod kopcem mi pán z odtahovky sdělil, že příště nemám jet dle navigace, že mě dovede přímo do rybníku. S asistenční službou se nemuselo řešit vyproštění, tak se platily jen km, k tomu přirážky za víkend + 10 km navíc jako „rezerva“ + cca 15 km za hledání polohy auta. V tu chvilku jsem pochopil, proč nechtěl do sms polohu. Během toho hledání naší polohy starým způsobem, bez elektroniky, se mu do „cesťáku“ přidalo pěkných 15 km k dobru (zatímco náš 16 měsíční syn plakal zimou). Nakonec řekl, že byl vlastně kousek od nás, jen zvolil „delší cestu“. Tak se vydělává. :)
Nakonec jsme v pořádku dorazili domů. Návrat oslavili dortíkem, vínečkem a tunou sladkostí (na nervy). Tak skončil náš celodenní zimní výlet. 🙂
P.S.: Jako krásnou třešničku na dortu mi mobilní operátor nezapomněl také nad rámec mého tarifu zaúčtovat tísňový hovor.
Také máte pocit, že aby se mohl člověk potýkat s mimořádnou události v dopravě, musí být pomalu milionář, ač tyto situace sám nevyhledává?
Máte podobnou zkušenost se sněhem, autem či bezohledným blbem? Klidně se podělte do komentáře. :) Ať si po dlouhých večerech trošku postěžujeme na naši společnost a lidi. 🙂
Hlavně však jezděte opatrně! A výhradně bez navigace! Co kdyby zhodnotila, že vaše cesta vede rovnou do rybníku, a nebo nyní vlastně LEDníku?
