Článek
Od mého posledního upjatého článku. Uběhl, bez dvaceti dnů, skoro rok – a nastoupili jsme se synem do věku 2,5 roku. Cesta to byla velmi akční i náročná pro otce, matku, bratra i naše domácí zvířectvo.
Projevuje se to u nás asi následovně:
A) Když chce syn odvézt auto s pískem sám a já mu ho – v dobré víře – převezu přes půl zahrady, abych mu ušetřil čas a svaly… no tak chyba lávky. Auto okamžitě veze zpět na „startovní pozici“, a celou cestu klidně absolvuje dvakrát, jen aby to bylo podle něj.
B) Doba, kdy měla každá hračka své místo, je definitivně pryč. Teď je prostě lepší všechno smíchat – do vaničky, kočárku, krabice, bedny… nebo třeba nočníku. Úplně nejlepší kombinace? Lego, dřevěná stavebnice a k tomu malé kusy vláčkodráhy.
Asi si dokážete představit, co se stane, když si jeho táta s uklízecími sklony dovolí vše poctivě roztřídit…
C) Odměna za výkon funguje stále skvěle. Když mu řekneme, že sladkost bude až po obědě, vítězoslavně zhltne jednu bramboru, rajče nebo okurku, a už si nárokuje odměnu. Smlouva je smlouva.
D) Třešnička na dortu? Synův projekt „uvědomění si svého já“ přináší i kreativní řešení zátěžových situací.
Například když chce bonbon (samozřejmě zdravý) a nedosáhne na něj:
- přinese si stoličku,
- když nestačí, použije dvě na sobě,
- když zabavíme stoličku, najde si krabici, láhev vody nebo třeba skákací balonek.
Jediné, co ještě nezkusil, je náš pes – ale to jen proto, že zatím nejsou úplně BFF…
Tohle je jen malá ochutnávka našich aktuálních radostí.
Opět se pomalu vracím k psaní, takže se můžete těšit na další dávku výchovné reality – s nadhledem a úsměvem.
A co vy? Jak probíhalo „uvědomění si svého já“ u vašeho potomka?
Napište do komentáře – nebo mi klidně rovnou řekněte, jak moc máme rozmazlené dítě. 😄
Budu rád za každou reakci!
