Článek
Ano, tak takové období je právě u nás na (otravné) návštěvě, a očividně nemá v plánu jen tak odejít.
Vzdor a neustále naštvaná osobnost
- Někdy stačí, když něco není podle něj.
- Jindy stačí vytížení rodiče, kteří nemají zrovna volnou minutu času na hraní si se svým dítětem, protože musí třeba vyřešit důležitý hovor, jít na záchod nebo třeba uvařit oběd.
- Sem tam je to o tom, že si jde dítě místo oblékání hrát, „sekat zahradu“, „plavat“ do bazénu atd.
- Jindy háže s hračkou, kterou může rozbít. (Naposledy to byl hrníček a rád by to zkusil i se svým mladším bratrem).
- Čas od času také nedodrží domluvu s rodiči.
- Umí být i zlý na svého menšího (dvouměsíčního) bratra či naše zvířata.
Pak nastane řev, vztek, vzdor, odpor a dítě umí velmi dobře dát najevo, že se mu opravdu nelíbí, co se zrovna děje.
A co vy s tím?
- Fyzické tresty jsou dost k ničemu, a ještě jsou zákonem postihované.
- Na vysvětlování důsledků chování prostě 3leté dítě ještě nemá rozum.
- Zabavení oblíbené hračky nebo zakázání mobilu funguje asi tak minutu.
- Moc nástrojů, kterým můžete zarazit jeho chování, nemáte nebo je prostě neznáte.
Na druhou stranu vy:
- Máte pocit, že jste prostě jen neschopný blbec / blbka, kteří si neumí “srovnat” své dítě.
- Máte pocit, že horší už to být nemůže, a každá vaše špatná reakce dítěti určitě způsobí psychickou újmu.
- Máte pocit, že vám líta hlava kolem a nevíte, co má dělat.
Vedle toho vám:
- Zvoní telefon z práce.
- Pes už je připraven dítě pomalu zardousit.
- Řev dítěte už je slyšet přes celou vesnici a sousedi mají pocit, že dítě týráte.
A vy na to vše jen s prázdným pohledem a stavem téměř vybuchnuté sopky zíráte a už pro sebe pomalu hledáte nejbližší blázinec.
Podezřelá podobnost
Potom se zaměříte na to, proč je dítě naštvané, a zda je opravdovým důvodem ta minuta nepozornosti a zkusíte to s ním (v rámci možností) „rozebrat“.
Pak si uvědomíte
- Že jste mu slíbili, že si s ním budete hrát a místo toho děláte milion jiných věcí, které v tu chvilku opravdu nejsou důležité. Sami se přistihnete, že třeba místo slíbené procházky jdete nakrmit slepice, vynést koše nebo pověsit prádlo.
- Když jste naštvaní, tak hračku uprostřed místnosti, která vám stojí v cestě, „svižně odsunete pod stůl“.
- Jakmile někdo nedodrží domluvu nebo něco nejde podle VAŠEHO plánu, jste nervózní, naštvaní a pomalu pukáte vzteky.
Docela dlouho mi trvalo (a stále to nemám plně „zpracováno“) pochopit, že v mnoha ohledech je náš skoro tříletý syn pouze naším zrcadlem.
Stejně tak mi trvalo nejednat s ním v zápalu vzteku či únavy, protože to stejně nikdy nic nepřineslo a jen vždy zůstala ponurá domácí atmosféra ještě tři dny potom.
A nyní?
Můžu říct, že umím pracovat s vyhrocenými stavy syna nebo aspoň s těmi svými?
Ani náhodou. Bojuji s tím každý den, ale díky tomu, že si to uvědomuji, je to lepší a lepší.
Spíše je v pohodě si přiznat, že na to nyní „prostě nemáte“ a je třeba na sobě, komunikaci i výchově ještě dost zamakat.
Přeci jen máme zatím jen téměř 3 roky těchto rodičovských zkušeností a žádný tábor (a že jsme jich se ženou zažili) nás na to prostě nepřipraví. 🙂
Je to prostě o práci, práci na sobě a zužitkování nových zkušeností, a také pár vhodných vzdělávacích materiálech, protože opravdu nevíme vše a nejsme dokonalí.
O čem, že ten článek teda byl?
O uvědomění si, že naše děti jsou vždy a v první řadě naše zrcadlo, až potom je v tom jejich osobnost, zkušenost či „vlohy“.
A pokud tento fakt přijmeme, pak velmi brzy zjistíme, že pokud chceme „změnit své dítě“, je potřeba jako první změnit sami sebe a nikdy to není jinak.
Zažili jste / zažíváte podobný či stejný stav?
Jak s ním pracujete vy? Podělte se do komentářů. :)
