Článek
Budování návyků u dětí je, jak asi všichni víme, tématem mnoha knih a diskuzí o výchově. Přirovnal bych to k jídlu a pití – je to prostě nutnost, něco, co tu je a nejspíš vždycky bude.
Jsem rodič dvou malých kluků (3,5 roku a 1 rok) a za poslední roky jsem si k tomuto tématu nasbíral opravdu hodně poznatků, jak pozitivních, tak těch méně povedených. Rád se podělím o skutečné návyky, které už náš starší syn má, ale i o to, jak často zapomínáme, že návyky nestačí jen vybudovat, ale je potřeba je také udržovat.
Nočník – postrach mnoha rodičů
Jeden z návyků, který nás s manželkou stál opravdu hodně energie, pláče a nervů, bylo naučit syna chodit na nočník, a to nejen čůrat, ale i kakat! Ideálně ještě před nástupem do školky…
Dva měsíce intenzivního snažení, pláče, bolestí a dokonce i glycerinových čípků, když bylo nejhůř. Trvalo nám měsíc, než jsme pochopili, že nutit syna na nočník nebo ho stavět do situace, kdy nemá na výběr, vůbec nefunguje.
Změnili jsme tedy strategii. Začali jsme ho jen povzbuzovat, že až bude chtít čůrat nebo kakat, může zkusit nočník nebo záchod. A světe div se. Do dvou týdnů začal chodit na nočník čůrat dobrovolně.
Pak ale přišla etapa kakání.
A to byl skutečný boj. Tím, že nebyl zvyklý na kakání bez plíny, byl schopný být dvacet minut v opravdových bolestech, dokud jsme mu plínu nedali…
Co nám pomohlo?
Opět ho aktivně motivovat a u prvních pokusů ho povzbuzovat, držet za ruku a nebudete tomu věřit. Ukázat mu, že i my „kakáme“ a že je to naprosto normální. Možná to zní nechutně, nám to taky přišlo, ale byl to zlomový moment, kdy to opravdu pochopil.
Místo mobilu kniha
Jak syn rostl a potřeboval více pozornosti, a my rodiče byli čím dál vytíženější (práce, domácnost, hypotéka…), přišla fáze, kdy jsme mu začali povolovat mobil. Měli jsme sice jasně dané pohádky i čas, ale brzy se z toho stal zvyk.
Před spaním prostě musela být „béba“ (tak jsme říkali pohádkám na YouTube podle našeho prvního oblíbeného kanálu).
Jenže jak syn rostl, začalo to v něm vyvolávat negativní emoce, zlobení a vzdor. Trvalo nám opravdu dlouho (a někdy to bylo hodně náročné), než jsme ho přeučili na knihu před spaním.
Co nám pomohlo?
Jednoduše to prostě udělat a přestat vymýšlet způsoby, jak ho „oblbnout“. Pak už jen přežít tři dny intenzivního pláče a vysvětlování. A najednou to šlo.
Dnes už mobil před spaním skoro nevyžaduje, a když ano, není problém se domluvit.
Jenže, když jsme tento návyk konečně vybudovali, začali jsme ho sami kazit. Tím, že jsme mu občas knihu před spaním nedali / nechtěli jsme číst. Naštěstí jsme si to včas uvědomili a teď si na to dáváme pozor.
A to je vlastně hlavní poselství tohoto článku:
Když u svých dětí pracně vybudujeme nějaký návyk, je opravdu chyba ho neudržovat. Proč? Protože pak je celý ten návyk k ničemu a můžete začít znovu… A ne každý návyk se dá znovu vybudovat tak snadno. Pozor na to.
Podobných příkladů bych našel ještě spoustu, ale o tom třeba někdy příště. :)
A jak to máte s návyky u dětí vy?
