Článek
Školství i zdravotnictví stojí na prahu personální krize. V obou pro normální chod státu klíčových odvětvích nám stárnou zaměstnanci a noví se nijak zvlášť nehrnou. Situaci ve školství na Seznam Médiu nedávno dobře popsala Zuzana Růžičková v článku „Školství: čeká nás náraz do zdi“.[1]
Článek rozhodně stojí – stejně jako další texty autorky – za přečtení a já s ním v zásadě souhlasím, byť bych to neviděl tak černě. Myslím, že by to lépe vystihl třeba takovýto titulek: „Školství: čeká nás náraz do zdi, pokud bude dále podfinancované, vláda na něm bude nesmyslně šetřit a nebude schopná plnit nejen předvolební sliby, ale ani to, co má ve vlastním programovém prohlášení“.[2] Zkrátka a jednoduše se domnívám, že ve školství se můžeme pomocí peněz a lepší vládní politiky onomu nárazu do zdi vyhnout. Zatímco ve zdravotnictví k němu spějeme naprosto nevyhnutelně a nezachrání to asi ani peníze. Jak takový náraz ve zdravotnictví bude vypadat, můžeme sledovat právě teď ve Velké Británii. Ale popořadě.
Pokud budou ve školství slušné platy a systém bud otevřenější, o zaměstnance nouze nebude
Školství má jednu velkou personální výhodu: pedagogy se mohou stát i lidé, kteří nevystudovali pedagogickou fakultu. Pokud někdo vystudoval třeba biologii či historii, může to prostě snadno učit třeba na střední škole. Musí si samozřejmě doplnit nějaké to pedagogické minimum. To je velká výhoda. Další potenciální nadějí je fakt, že mnoho absolventů pedagogických fakult zamíří hned po promoci mimo školství. Důvod? Nízké platy. Pokud by vláda splnila své sliby a plat ve školství by byl minimálně 130% průměrné mzdy a bylo by to jak v zákonech, tak v praxi, bude spíše přetlak zájemců. Učitelská profese má totiž spoustu benefitů. Je respektovaná, je tu jistota zaměstnání, prázdniny, a především děláte něco, co má fakt smysl, který vidíte. Taková práce v korporátu je ve všem naprostý opak. Učitelství má navíc mnohem víc potenciálních adeptů, než se na první pohled zdá. Téma, zda se rekvalifikovat na ajťáka či učitele, je při diskuzích u piva v okruhu mých přátel a známých (absolventů univerzit) docela časté. Větší sympatie má jednoznačně to učitelství, ale většinou někdo vytáhne argument, že v IT jsou přece kila a káry (stotisícové platy a dobrá služební auta), a učitelé jsou rádi, že mají na jídlo. Což vždy někdo usměrní s tím, že čerstvě rekvalifikovaného ajťáka se kila a káry fakt netýkají a platy ve školství se dost zlepšily. A to je pravda. Platy se sice zlepšily, ale prostě to chce těch 130 %.
Peníze nejsou všechno, chce to i větší flexibilitu a vstřícnost systému a taky schopnost motivovat
Dobré platy jsou sice základ, ale nejsou všechno. Pokud chceme přilákat do školství třeba lidi, kteří vystudovali na příklad chemii nebo archeologii a ve vědě se buď neuplatnili, anebo mají dost neustálého boje o granty, psaní žádostí a průběžných zpráv, a přijde jim nakonec smysluplnější učit, musíme jim jít naproti.
A je tu hned několik věcí. Výuka pedagogických minim na vysokých školách umožňujících práci ve školství: Několik mých kamarádů těmito kurzy prošlo a chodili si to odsedět, nechci-li rovnou říci odtrpět. Nikdo z nich nakonec do školství stejně nenastoupil z důvodu nízkých platů. Vzdělávání lidí, kteří mají nepedagogickou VŠ a chtějí do školství, se podle mě musí obecně výrazně zlepšit. Takoví lidé se musí motivovat, nadchnout, a potřebují se naučit opravdu uplatnitelné praktické poznatky.
Další věcí je flexibilita úvazků. Řada lidé dnes z různých důvodů netouží po tom chodit do práce pět dní v týdnu a pracovat na celý úvazek. Školy by tomu měly vyjít vstříc větším rozšířením částečných úvazků (už se to zlepšuje), ale i lidsky při sestavování rozvrhů. Ono třeba hudební a výtvarnou výchovu a třeba i tělocvik by klidně mohli učit lidi z praxe (muzikanti, výtvarníci, profesionální sportovci, či trenéři) a ti by potřebovali prostě mít svoje hodiny ve dvou či třech dnech, a ne roztahané od pondělí do pátku. U těchto lidí by se podle mě nemuselo ani vyžadovat vysokoškolské vzdělání. Právě lidé přicházející odjinud, než z pedáků by mohli být živou vodou, která by občas trochu zkostnatělé školství mohla oživit. Mohli by vést různé zájmové kroužky a pořádat další mimoškolní aktivity. Když jsme u těch aktivit nad rámec osnov, logicky vyvstává otázka osobního ohodnocení. To se na některých školách rozděluje opravdu spravedlivě, především mezi ty, kteří dělají něco navíc. Jinde se tak nějak vydělí počtem zaměstnanců a rozdělí rovnoměrně, eventuálně se přidá zasloužilým učitelkám, které pravidelně kafíčkují s paní ředitelkou ve sborovně.
Prostě personální krize ve školství je řešitelná a výrazně by tomu pomohlo, kdyby vláda plnila své sliby a programové prohlášení. Ve zdravotnictví, se obávám, je to daleko zapeklitější problém.
Zdravotnictví od kolapsu nezachrání už asi nic, rozhodně ne ministr Válek
Zdravotníci nám stárnou. Nejhorší situace je v pediatrii, kde je průměrný věk 56 let, za pět let ubylo 336 ordinací a třetina pediatrů je starší 65 let.[3] Větší či menší problémy jsou v podstatě u všech specializací. Faktorů je více. Absolventi odcházejí do jiných oborů a také do ciziny, hlavně do Německa. Co je k tomu vede? Samozřejmě nízké platy a také špatné pracovní podmínky, přesčasy a přístup nadřízených často na hraně bossingu. To vše platí zejména pro mladé začínající lékaře. Šílené přesčasy jsou dlouhodobý problém, který demotivuje řadu absolventů od práce v českém zdravotnictví a ohrožuje i zdraví pacientů.[4] Řešení ministra Válka spočívající v navýšení přesčasů na dvojnásobek je dokonalou ukázkou jeho nekompetentnosti a vládní strategie. Zdravotnictví je navíc funkčně pravým opakem školství. Lékařem totiž může být pouze absolvent lékařské fakulty, takže zde si žádnými rekvalifikacemi nepomůžeme. Těch absolventů navíc není zrovna nadbytek a pokud část z nich odejde třeba do farmaceutických či biotechnologických firem, kde je často opravdu čekají kila a káry, anebo do Německa, tak máme problém. Dost lékařů nám také odchází do politiky…, ale abychom neodbočovali. Myslím, že pokud bychom do nějakého matematického modelu dali demografická data o populaci, jejím zdravotním stavu a data o lékařích a počtech absolventů lékařských fakult, vyšlo by, že systém v budoucnu personálně zkolabuje. Prostě populace stárne, je více nemocná, šíří se nám tu obezita, autoimunitní choroby, různé demence a v posledních letech se třeba roztrhl pytel s psychiatrickými diagnózami u dětí a mladistvých. K tomu je potřeba říci, že generaci mileniálů asi také příliš netáhne velmi náročné studium medicíny, zvláště s vidinou nízkého platu a nekonečných přesčasů. Prostě lékařů je málo a bude jich ještě méně, zato nemocných lidí je hodně a bude jich víc. Není to žádné plané strašení. Ve Velké Británii zdravotnictví v posledním roce právě kolabuje. Zpráv o tom, že někdo čekal dva dny na sanitku, jiný čekal 30 hodin a pak umřel, je v ostrovních médiích spoustu. Pro ilustraci, loni v listopadu čekalo na pohotovostních odděleních téměř 38 tisíc pacientů na vyšetření déle než 12 hodin.[5] V Británii jsem strávil léto a je to tam fakt neradostné. Známý potřebuje operaci, dostal termín za více než rok, kamarádka původem z Běloruska letěla kvůli zdravotní péči raději do své rodné země. Někteří movitější Britové uvažují, že raději zaplatí astronomické částky za operace v USA, než by čekali, až na ně dojde doma řada. V čem je problém. Malé platy, málo personálu, nedostatek lékařů, přetížení jak lékařů, tak dalšího personálu. To se bavíme o anglofonní zemi, která je tradičně zvyklá přijímat cizince a těch je v britském zdravotnictví spousta. Co budeme dělat v budoucnu u nás, teda nevím. Cizince tu nechceme, navíc je stejně obtížné je přijímat kvůli naší tuhé byrokracii. A kdo se bude chtít učit česky, když lékaři chybí prakticky všude.
Myslím, že by vláda měla vytvořit nějakou dlouhodobou strategii, která by alespoň zmírnila náraz do zdi, který zdravotnictví čeká. Pomohl by lidštější přístup jak ke studentům medicíny, tak především k mladým lékařům dělajícím atestace. Ti namísto bossingu potřebují spíše mentory a někoho, kdo by je povzbudil a motivoval. Musí stoupnout platy a zlepšit se pracovní podmínky. Hodilo by se vytvořit program pro cizince, kteří by mohli u nás studovat v angličtině zdarma s tím, že musí navštěvovat kurzy češtiny a po absolvování u nás zůstat. Samozřejmě je potřeba podporovat prevenci a podnikat kroky k ozdravění populace třeba skrze vyšší daně na cigarety, alkohol a nezdravé potraviny.
Vláda namísto toho nedělá nic a prostě doufá, že to nějak ještě chvíli vydrží a kolaps přijde až za jejich nástupců. Těm pak může otloukat o hlavu, že za to můžou oni. Ti si to nenechají líbit a hodí to na své předchůdce a lidé mezitím můžou klidně umírat.
Bojíte se krize ve školství či zdravotnictví? Hlasujte v anketě dole.
[3]https://plus.rozhlas.cz/lekaru-je-nedostatek-a-starnou-mladi-lide-vedi-ze-v-jinych-oborech-si-vydelaji-9041196
[4]https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/prescasy-lekaru-reforma-zdravotnictvi-protesty-lekaru_2311232001_kth
[5] https://plus.rozhlas.cz/britske-zdravotnictvi-na-kolenou-nejde-jen-o-platy-duvodu-je-vic-8909424
