Lékaři svou komoru mají, zdravotní sestry ne. Na pátečním sympoziu zaznělo, že se to může změnit

Lékaři mají Českou lékařskou komoru. Lékárníci mají svou, zubaři taky. Když se v Česku rozhoduje o jejich profesi, sedí u stolu a mluví sami za sebe.

Sestry jsou nejpočetnější profesí českého zdravotnictví. Jen všeobecných sester je přes 80 tisíc. A vlastní komoru nemáme. O tom, co smíme, jak se vzděláváme a kdo nás kontroluje, dlouhá léta rozhodovali hlavně druzí.

V pátek jsem poprvé na vlastní uši slyšel, že by se to mohlo změnit.

Sympozium Zdravotnického deníku neslo název Praktické kroky k prosazení změny kompetencí zdravotníků. Obě panelové diskuze profesionálně vedl šéfredaktor Zdravotnického deníku Tomáš Cikrt.

V prvním bloku seděli náměstek ministra zdravotnictví Pavel Scholz, poradkyně ministra a sestra z neurologie Petra Krulová, hlavní sestra ČR Alice Strnadová, ředitelka IPVZ Irena Maříková, Lenka Šedová z Jihočeské univerzity, prezident Asociace soukromých poskytovatelů zdravotních služeb Šimon Toman a zdravotnický právník Václav Krudenc. Ve druhém bloku poslankyně ze zdravotního výboru Ivana Mádlová, prezidentka České asociace sester Martina Šochmanová, viceprezidentka České asociace ergoterapeutů Klára Zvonková, ředitel Masarykova onkologického ústavu Marek Svoboda, David Marx z 3. LF UK, František Vlček z holdingu Akeso a Marian Rybář z ministerstva zdravotnictví.

Šel jsem tam jako sestra od lůžka. Nikoho nezastupuji a nemluvím za všechny sestry. Chtěl jsem slyšet z první ruky, co se chystá. A protože se to týká každého, kdo jednou bude potřebovat péči, chci to vysvětlit i těm, kdo v sále nebyli.

V prvním bloku se mluvilo o sestrách s pokročilou praxí a o vzniku sesterské komory. Pro mě to byla nejdůležitější zpráva celého dne. Ne kvůli titulům nebo prestiži. Kvůli tomu, že by sestry konečně měly instituci, která za ně bude mluvit.

Komora není odbor ani spolek pro radost. Je to samosprávná profesní organizace. Na slajdech během sympozia se objevilo, co by mohla dělat:

Program sympozia to nazval přesně: vyvážit vrchnostenský systém samosprávou. Jinými slovy: o sestrách by rozhodovaly i sestry.

Pro pacienta to má jednoduchý význam. Ví, že sestra, která se o něj stará, je ověřená, vzdělává se a za svou práci nese odpovědnost.

Tohle není debata o prestiži. Je to debata o číslech. Podle podkladů, které na sympoziu prezentovalo ministerstvo zdravotnictví:

Chybí ale i záchranáři, nutriční terapeuti a radiologičtí asistenti. Pacientů přibývá a lidí, kteří o ně pečují, ubývá. Komora a nové kompetence jsou jednou z odpovědí na otázku, kdo se o nás postará, až budeme staří.

Komora by mohla dohlížet i na nové úrovně praxe. Navrhují se čtyři: základní, rozšířená, pokročilá a konzultant.

Na jedné z prezentací zazněla věta, kterou bych si pověsil nad každou sesternu: diplom se automaticky nerovná vyšší úrovni klinické praxe. Rozhodovat mají vzdělání, zkušenosti a prokázané kompetence. Každý postupuje od začátečníka k expertovi.

Jak to vypadá v praxi, ukázal příklad ambulance chronického srdečního selhání. Sestra s rozšířenou praxí samostatně sleduje stabilní pacienty, edukuje je a hlídá, aby se jejich stav nezhoršil. Sestra s pokročilou praxí umí včas rozpoznat zhoršení, koordinuje léčebný plán s lékařem a může převzít vybrané úkoly, které dnes dělá lékař, pokud k tomu bude mít zákonné oprávnění.

Ve druhé diskuzi zaznělo, že sestra může převzít část práce lékaře, aniž by to ohrozilo pacienta. Klíčové je slovo vybrané. Nejde o to, aby sestra nahradila lékaře. Jde o to, aby lékař nemusel dělat věci, které zvládne sestra, a měl víc času na to, co umí jen on.

Ministerstvo to na slajdu napsalo jasně:

„Nejde o soupeření profesí ani o plošné nahrazování v řízení léčebné péče. Jde o bezpečné využití odborného potenciálu zdravotníků.“

A právě tady je komora důležitá. Někdo musí ohlídat, aby rozšířené kompetence dostal jen ten, kdo je opravdu zvládne. Na sympoziu zaznělo i varování: kdyby si zaměstnavatel mohl kompetence rozšiřovat sám, mohlo by to vést k nebezpečné péči. Proto má rozsah praxe určovat zákon a ověřovat ho někdo jiný než zaměstnavatel.

Bylo by nepoctivé tvrdit, že je hotovo. Návrh je zatím v připomínkovém řízení a otevřené otázky zazněly přímo na sympoziu:

Do debaty o komoře jsem se zapojil už minulý týden, když ji kolegové otevřeli na Facebooku. Napsal jsem tam, že komoru sestry potřebují. Ne jako další úřad nebo další poplatek, ale jako hlas, který bude u stolu, kde se rozhoduje. A že musí splnit tři věci, aby měla smysl:

Po pátku na tom nic neměním. Jen jsem poprvé slyšel, že podobně uvažují i lidé, kteří o tom budou rozhodovat.

Zítra se u lůžka nic nezmění. Ale za pár let to může vypadat třeba takhle: chronický pacient nebude měsíce čekat na kontrolu, protože jeho stav bude průběžně sledovat sestra, která ho zná. Zhoršení se zachytí dřív. A lékař bude mít čas na pacienty, kteří ho opravdu potřebují.

Netýká se to jen sester. Stejný rámec se má vztahovat na fyzioterapeuty, záchranáře, ergoterapeuty i další nelékařské profese. Bylo to vidět i na pódiu: ve druhém panelu seděla vedle sester a lékařů i zástupkyně ergoterapeutů. Na jednom slajdu stálo, že dopady se mají posuzovat na celý tým, ne na jednu profesi. Přesně tak to vidím i já.

Za patnáct let u lůžka jsem si zvykl, že se o sestrách mluví. Málokdy s nimi. V pátek jsem poprvé cítil, že se to mění. U stolu seděli vedle sebe sestry, lékaři, terapeuti i úředníci a mluvili spolu, ne o sobě.

Sesterská komora nemá být hlas proti lékařům. Má být druhý hlas vedle nich. Změna ve zdravotnictví totiž nepřijde jen shora ani jen zdola. Přijde, až se ty dva hlasy potkají.

Sestra nepotřebuje, aby za ni mluvil někdo jiný. Potřebuje vlastní místo u stolu.

Zdroje:

Program sympozia Zdravotnického deníku „Praktické kroky k prosazení změny kompetencí zdravotníků“ (30. 10. 2026).

Prezentace Ministerstva zdravotnictví ČR a Ivany Mádlové na sympoziu.

Proč sestra není pomocnice lékaře, jsem psal ve svém úplně prvním článku:

Všechny texty najdete na jakubkrcmar.eu — nebo mě sledujte přímo tady na Médiu.