Článek
Zdravotníci nesou bolest druhých. O té své mlčí. Tenhle text je o tom mlčení a o tom, jak ho prolomit.
Článek se týká sebevraždy. Pokud vás téma osobně zasahuje, kontakty na pomoc najdete na konci. Linka první psychické pomoci 116 123 funguje nonstop a zdarma.
Před lety jsem přišel o kamarádku. Říkejme jí Petra. Byla to zdravotní sestra. Výborná, klidná, ta, za kterou si chodíte pro radu. Poslední týdny byla tišší než obvykle. Unavená. Jenže ve zdravotnictví je tichých a unavených lidí tolik, že to nikoho nezarazilo. Mě taky ne.
Pak přišla zpráva, že si vzala život.
Od té doby uběhlo skoro deset let. A pořád se mi vrací stejná otázka: všiml bych si dnes víc?
Jméno a některé okolnosti jsem změnil, abych chránil její rodinu. To podstatné se stalo.
Tenhle článek je pro ni. A pro všechny, kteří dnes mlčí.
Čísla, o kterých se nemluví
Jedna z největších studií na toto téma vyšla v roce 2021 v odborném časopise JAMA Psychiatry. Ukázala, že sestry v USA mají vyšší riziko sebevraždy než běžná populace. U žen v ošetřovatelství bylo téměř dvojnásobné.
Česká data o sebevraždách zdravotníků prakticky chybí. Systematicky se nesledují. A to samo o sobě něco vypovídá: o čem se nemluví, to se ani nepočítá.
A nejde jen o sebevraždy. Jde o vyhoření, deprese, úzkosti, nespavost, alkohol. O stav, kdy člověk funguje, chodí do práce, směje se u kafe, a uvnitř už nemůže.
Proč je zdravotnictví jiné
Smrt je součástí směny. Většina lidí se se smrtí potká párkrát za život. My s ní pracujeme. Každé úmrtí v nás něco nechá. U někoho málo, u někoho víc. A nikdo neví, kdy se ty stopy sečtou.
Zodpovědnost, kterou nosíme domů. Každý zdravotník si pamatuje pacienta, u kterého měl pocit, že mohl udělat víc. I když udělal všechno správně.
Kultura, která slabost netoleruje.
„Nebreč tady.“
„Když to nezvládáš, nejsi pro tuhle práci.“
„My jsme to taky museli vydržet.“
Učíme se, že emoce jsou neprofesionální. A tak mlčíme. Lékaři, sestry, sanitáři, ošetřovatelé, záchranáři. Všichni stejně.
Jak to může vypadat
Vyhoření ani deprese nemusí být vidět. Jsou ale signály, kterých si můžete všimnout.
U kolegy:
- stáhne se, přestane chodit na kafe, mlčí,
- je cynický, o pacientech mluví jako o „případech“,
- nejí, pije víc, zanedbává se,
- říká věty jako „Už to nemá smysl.“ nebo „Nikomu bych nechyběl.“,
- po dlouhém smutku najednou působí nečekaně klidně. I to může být varovný signál.
U sebe:
- necítíte nic, ani smutek, ani radost,
- nebaví vás věci, které vás dřív bavily,
- spíte špatně, nebo naopak pořád,
- máte pocit, že jste na všechno sami,
- napadá vás, že by ostatním bylo lépe bez vás.
Pokud se to u vás drží déle než dva týdny, není to slabost. Je to signál, že je čas říct si o pomoc. A pokud vás napadá, že by bylo lepší nežít, volejte hned 116 123.
Proč si o pomoc neřekneme
„Nemám čas.“ Směny, noční, únava.
„Co by si pomysleli kolegové.“ Strach, že budeme ti slabí.
„Zvládnu to sám.“ Učili nás zvládat všechno.
„Nechci nikoho obtěžovat.“
Odborník na zdraví druhých, který neumí pečovat o to svoje. Tenhle paradox známe všichni.
Někdy stačí sednout si vedle.
Co můžeme udělat
Pro kolegu:
Ptejte se konkrétně. Ne „jak se máš“. Zkuste třeba:
„Všiml jsem si, že jsi poslední dobou jinde. Chceš o tom mluvit?“
„Nemusíš mi nic říkat. Jen chci, abys věděl, že jsem tady.“
Nebojte se zeptat přímo. „Myslíš někdy na to, že bys už nechtěl žít?“ Je to těžká věta. Ale otázka na sebevraždu ten nápad nevnukne. Naopak dá druhému prostor promluvit.
Poslouchejte a nesuďte. Neříkejte „to bude dobré“. Řekněte „jsem tady“.
Nabídněte něco konkrétního. Ne „kdyby něco, ozvi se“, ale „zítra po směně jdeme na kafe“.
Nezůstávejte v tom sami. Pokud máte vážné obavy, zapojte další lidi a odbornou pomoc.
Pro sebe:
Řekněte to nahlas. Komukoli, komu věříte.
Najděte si odborníka. Terapie není pro ty, kdo selhali. Většina zdravotních pojišťoven na ni přispívá, podmínky najdete na jejich webu.
Odpočívejte doopravdy. Ne úklid a papíry. Spánek, pohyb, něco, co nemá žádný účel. Já mám motorku. Každý potřebuje něco svého.
Pro systém:
V Česku existuje SPIS – Systém psychosociální intervenční služby, který koordinuje Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů. V desítkách zdravotnických zařízení v něm fungují vyškolení kolegové a psychologové, na které se zdravotníci mohou obrátit. Rozhovor s nimi je důvěrný. Nevznikají z něj žádné záznamy ani hlášení. Zeptejte se, jestli SPIS má i vaše nemocnice. Pokud ne, ptejte se proč.
A hlavně: věta „Jsem unavený“ musí být na oddělení stejně normální jako „Mám chřipku“.
Zdravotnictví je tým
Duševní zdraví zdravotníků není soukromá věc jednotlivce. Je to věc týmu. Vyčerpaný člověk dělá víc chyb, hůř komunikuje a nakonec z oboru odchází. A naopak: tým, ve kterém se dá mluvit, unese víc než kdokoli sám.
Tým se stará o pacienty. Musí se ale umět postarat i o své lidi. I o ty, kteří vypadají nejsilnější.
Závěr
Letošní Světový den duševního zdraví stojí na myšlence, že hlas lidí s vlastní zkušeností musí být slyšet. Tohle je můj hlas. Pro Petru přichází pozdě. Pro někoho jiného ještě nemusí.
Pokud se váš kolega v poslední době chová jinak, zeptejte se ho. Dnes. Konkrétně.
A pokud jste to vy, kdo mlčí, řekněte to někomu. Pomoc existuje a funguje.
Ticho nikoho neochrání. Rozhovor může. A může začít ještě dnes.
Uložte si číslo. Pro sebe, nebo pro kolegu.
Kde hledat pomoc
Linka první psychické pomoci: 116 123, nonstop a zdarma
Centrum krizové intervence, Praha-Bohnice: 284 016 110, nonstop (v noci a o víkendech pohotovostní služba)
SPIS, peer podpora pro zdravotníky (zeptejte se ve své nemocnici)
V akutním ohrožení života volejte 155 nebo 112
Zdroje
Davis, M. A. a kol. (2021): Association of US Nurse and Physician Occupation With Risk of Suicide. JAMA Psychiatry, 78(6). Odkaz na studii
Ministerstvo zdravotnictví ČR: Systém psychosociální intervenční služby (SPIS)
Ministerstvo zdravotnictví ČR: Psychosociální podpora ve zdravotnictví (metodika SPIS, zásada mlčenlivosti)
Psychiatrická nemocnice Bohnice: Centrum krizové intervence
Anketa
Pokud vás tento text zaujal, v pátek 16. 10. 2026 vychází další článek ke Světovému dni záchrany života.
Zastavilo se mu srdce. Máte 4 minuty. O tom, že o přežití často nerozhoduje lékař, ale člověk, který je zrovna nejblíž. Třeba vy.
Všechny texty najdete také na www.jakubkrcmar.eu, nebo mě sledujte přímo tady na Médium.cz.
