Článek
Bylo časné ráno, odhadem tři banánové slupky na palmu - ekvivalent pro šestou hodinu ranní, když prezident Pavel vstal. Dlouhé roky vojenského výcviku ho naučily spát s jedním okem otevřeným a s dechem tak pomalým, že by si případný útočník myslel, že je mrtvý.
Procházel se po pláži, kontroloval zda palmy stojí správně v pozoru, když si něčeho všiml - ve vlhkém písku u liánové skály byla stopa, lidská. A nepatřila nikomu z nich. Přivolal ostatní.
Když se všichni shromáždili, krom Okamury, který odmítal vylézt ze své díry, Pavel si vzal slovo: „Někdo tady je a nevíme kdo. “ řekl tiše.
„To je jasné,“ přikývl Fischer. „Kdybychom věděli kdo, tak bychom to oslovili jménem.“
„Možná jsou to pašeráci!“ vyhrkl Okamura z dálky.
„Vsadil bych cokoliv, že to je stopa Sorose.“ řekl rozpačitě Babiš.
„Cokoliv?“ přemýšlí Fiala…„Tak vsaď Čapí…“
„Třeba je to jen turista,“ vyhrkla pohotově Schillerová, zatímco hledala vhodný palmový list, aby mohla překreslit tvar stopy.
Pavel se zamračil: „Musíme prohledat ostrov. Skrz na skrz. Kdo půjde se mnou?“
Ticho.
Po chvilce dohadování prezident přeci jen sestavil malý průzkumný tým: sebe, Fischera a překvapivě Babiše. Důvod byl vlastně celkem jednoduchý – Okamura by každou liánu považoval za multikulturní hrozbu a Fiala by nedošel ani 100 metrů bez poznámek o biotopu. A Schillerová odmítla jít bez svého make-up kufříku.
Vyrazili.
Džungle byla hustá, tropicky vlhká, plná neznámých zvuků, zvířat a vůní. Pavel šel vepředu, opatrně a tempem za které se v jeho věku nemusel stydět. Fischer kráčel v tichu a vymýšlel projev, který by mohl pronést, kdyby náhodou narazili na domorodý parlament. Babiš funěl, stěžoval si, že to vypadá jak Slovensko po dešti, a občas se snažil přebrat vedení. Neúspěšně.
„Tam! Něco se tam pohlo!“ špitl Pavel a ukázal mezi stromy. Pomalu se přiblížili. Uviděli malou dřevěnou konstrukci. S přimhouřeným okem by se to dalo nazvat chatrčí krytou palmovými listy. Kolem pobíhali malí opičáci a u ohniště seděl muž. Starý, zarostlý, v triku s nápisem „Nevolte zloděje!“ a s plechovkou od piva v ruce.
„Panebože,“ řekl Fischer tiše. „To je…Kalousek?!“
Ano. Byl to Miroslav Kalousek, bývalý ministr financí a politický fantom, o kterém si všichni mysleli, že se stáhl do ústraní. Ve skutečnosti ho jeho ironický osud přivedl až sem – při soukromé plavbě za meditací ho unesla bouře a ztroskotal.
„Tak vy jste taky skončili tady?“ řekl, jakoby šlo o běžné setkání na Malé Straně. „A já myslel, že budu mít aspoň chvíli klid.“
„Kde jsi se tady vzal?“ ptal se Pavel.
Kalousek se napil „kokosového rumu“ - zkyslé kokosové vody. „Přišel jsem o víru v logiku tohoto státu. Potřeboval jsem restart. A tady,“ ukázal kolem, „mám konečně klid. Mám tu svůj malý daňový ráj - tedy džungli.
Zpráva o Kalouskovi se rozšířila ostrovem jako šílený tweet a začali vznikat otázky, kdo je povede. Schillerová okamžitě spustila anketu na slupce od banánu: „Kdo by měl být náčelníkem ostrova?“
Možnosti:
- Petr Pavel – stabilita a strategie
- Andrej Babiš – sliby a koblihy
- Tomio Okamura – čistý ostrov bez migrantů
- Alena Schillerová – grafy a glamour (půvab)
- Kalousek – návrat starých dobrých časů
Fiala nebyl na seznamu. Někdo zapomněl přidat kolonku. „Já vyhlašuju volby!“ řval Okamura. „Lidé ostrova musí rozhodnout!“ „Kdo jsou ti lidé?“ ptal se Fischer. „To je jedno! Uděláme referendum! Ať hlasujou třeba opice!“
A opice opravdu přišly a sedly si v řadě. Kalousek jim dal banány - vypadalo to jako předvolební agitka.
Večer se na pláži rozhořely pochodně. Byly připraveny urny – kokosy s uříznutou špičkou. Každý hlasoval tak, že dovnitř hodil kámen. A výsledek?
- Pavel – 3 kameny
- Babiš – 1 kámen (pravděpodobně od něj samotného)
- Schillerová – 1 obrázek páva
- Okamura – 3 klacky a kelímek
- Kalousek – 12 kamenů (včetně těch od opic)
Kalousek vstal, rozhlédl se kolem a řekl:
„Děkuji. Vážím si vaší důvěry. Jako náčelník této ostrovní republiky slibuji, že tu nebude korupce, jen trocha podchlazeného rumu a víkendové daně.“
Byl to tedy konec neklidu? Ne. Samozřejmě že ne. Tato volba totiž rozdělila tábor ještě víc. Babiš tvrdil, že volby byly zmanipulované. Okamura trval na tom, že „klacky byly neuznány neprávem“. Schillerová označila hlasování za „nekonzistentní s rozpočtovým rámcem spravedlnosti“.
A v tom se z nebe ozval zvuk. Letadlo.
