Co je mocenský oligopol a jak přes loutkovodiče ohrožuje svobodu a demokracii

Tohle je pokračování článku Pravda o mocenském oligopolu, který hýbe Českem.

V něm mapuju český mediální trh a byznysové zájmy hlavních mocenských hráčů na tomto poli. Tentokrát ale obecněji. Proč se to děje, jak se to děje a souvislosti. Kdo si to přečte, pochopí, proč vláda ani babišovská opozice nepřinesou žádnou změnu.

Drtivou část mediálních výstupů dnes v Česku produkuje hrstka mediálních domů. Vlastní je oligarchové, kteří je leckdy zneužívají jako zbraně a atomové kufříky. Oligarchické struktury si přes zkorumpované strany přihrávají miliardy přes dotace, zakázky, prodeje státního majetku, změny územních plánů, monopoly a výhody, aby ještě více zbohatli. A normálním lidem se snaží nakukat, že to jinak být nemůže a že by ještě měli být oligarchickým elitám vděční.

Osobně bojuju za to, aby politici nemohli přímo vlastnit média. Jeden z těchto zákonů zrovna zrušil Ústavní soud, ale bojovat budu dál. Zákony ale nestačí! Potřebujeme šířit fakta a osvětu o mocenském oligopolu.

Co je oligopol? Struktura, kdy je v určité oblasti – v tomto případě mocenské – jen několik málo hráčů, kteří mají hlavní slovo, udávají směr. Pochází z řeckého slova oligos, které znamená málo či hrstka. Jak to v mocenském oligopolu funguje?

Cílem mocenského oligopolu je tedy dojit výhody ze státu, takzvaně dobývat rentu – ekonomickou výsadu zajištěnou politickým vlivem, aby si jejich majitelé zvětšili holdingy. Tento mocenský oligopol funguje léta a stále se utužuje.

Pro média to má obrovský dopad:

Poctivá novinařina versus posluhování mocným

Dříve platil ideál, že média by měla být objektivní. Mohou psát kritiku, dělat investigativní reportáže a dělat si srandu z vlivných politiků napříč spektrem. Žádný majitel jim nediktuje, co mají psát, váže je jen novinářská etika, třeba ověřování informací a profesionalita. Pokud se provalilo, že je řídil majitel, byl to průšvih.

Každé médium má sice slepé skvrny, ale ty jsou efektivně zaplněny ostatními, na něm nezávislými médii. To je svoboda tisku, která byla ideálem posledních 250 let, s přestávkami v době nesvobody. Dlužno říct, že i během demokracie ideálem často nedostižným, ale minimálně byla shoda, že tak je to správně.

Podle průzkumů pouze 15 % občanů souhlasí s názorem, že majitelé médií mohou určovat, co mají novináři psát či říkat. Takže ti různí Babišové, Muskové, Berlusconiové a další vzývající heslo Já platím, já rozhoduji, jsou v těžké menšině. Tahle tradiční představa svobodné a poctivé novinařiny, kde se novináři snaží podle svého nejlepšího svědomí vyváženě nasvítit skutečnost z různých úhlů a najít pravdu, má teď vážné trhliny.

Dnes stále častěji média nepokrytě kopou za svého majitele a jeho zájmy. Média se koncentrují do ruky několika mocných magnátů a souručenství jejich byznysu, médií a politických loutek funguje jako oligopol.

Často je navíc opřený o financování či byznys z Ruska a Číny a podporu proruských a pročínských politiků. To nejsou novináři, ale normální mediální lobbisti. Vzpomeňme, jak Jirsa a Půr dělali kampaň placenou Čínou na info.cz na vylepšování obrazu Číny nebo jak PPF platila přes Home Credit kampaň pro Pirátům. Noviny a mediální domy jsou stále více hlásnou troubou svých vlastníků, oligarchů a byznysových skupin, jež pod praporem trumpismu a orbánismu ničí svobodu tisku:

Do určité míry sice funguje, že na slepou skvrnu jednoho oligarchy se zaměří médium jiného. Ovšem když se drží navzájem v šachu, zprávy jsou několik let zadržovány, až potom nemají význam a vyjdou do ztracena.

Kritika mocenského oligopolu není útok na novináře, kteří v daných médiích pracují, ani mediálních domů, které fungují poctivě. Naopak, je zastáním všech novinářů a vydavatelství, kteří dělají svou práci poctivě, ať už pracují kdekoliv.

Že to jde dělat i jinak, ukázali dříve např. na MF Dnes Němci, kteří tu moc velké zájmy neměli. Vlastnictví některých českých médií je zase rozděleno mezi větší počet lidí či se aspoň snaží o pojistky. Tak jde držet kvalitu a nenechat se zkorumpovat.

Proč oligarchové vlastní média?

Teď pár zjevných věcí. To, že velká média vlastní velké byznysové skupiny, není překvapivé. Média jsou drahá záležitost. Podstatné ale je, zda a jak oligarchové mediální domy zneužívají jako zbraň v dobývání renty - tedy k hrozbám, vydírání a odplatě, jako loutkovodiči politiků ke zneužívání moci.

Jsou tři hlavní důvody, proč oligarchové chtějí vlastnit média jako zbraň:

Neznamená to nutně, že by oligarchové řídili celé zpravodajství. V různých médiích je to různé, někdo tam má lidi, někdo občas vydá pokyn a někdo má jen platformu, která je „spící buňkou“ s tváří běžného média, připravenou se probudit, když je třeba. Někdo také říká „zbraní, která je připravena vystřelit“.

Osobně jsem se snažil odstranit to, co nejvíce bilo do očí, a to přímé vlastnictví velkých mediálních domů ze strany politiků. To se mi pořadilo dosáhnout v novele zákona o střetu zájmů, který zakázal politikům vlastnit velká média. Bylo to přes mnoho peripetií, díky tomu, že jsem začal ještě před minulými volbami a díky obrovské vytrvalosti a návrh stejně nakonec narazil, když většina soudců Ústavního soudu zpochybnila proceduru, kterou byl schválen. Takže mi nezbývá než s tím bojovat dál, protože obsah nikdo nezpochybnil a je třeba konfrontovat Fialu a Rakušana, zda sliby o deagrofertizaci myslí vážně.

Ale jak píše Štětka, případy ovlivňování známe nejen od Berlusconiho a Babiše, ale podobné příklady jsou i na Ukrajině, v Bulharsku, Lotyšsku, Francii, Slovensku a Makedonii.

Nakolik oligarchové média ovládají?

Znamená to, že všechno řídí oligarchové? To určitě ne, míra zásahů se významně liší, ale je dobré o vlastnících a jejich zájmech informovat. Zatímco Babiš má v Mladé frontě a Idnes.cz přímo dosazené svoje lidi na špinavou práci, v jiných médiích majitel zasahuje spíše příležitostně a zdrženlivě. Někde má redakce pravidla proti tlakům na svobodu tisku. A někdy je dokonce i dodržuje. Někdy jsou excesy pouze výsledkem hlouposti či lenosti, každý může dělat chyby, každý může naletět.

Proto jsem v přehledum, který odkazuju na začátku článku, odstupňoval média podle toho, v jaké míře oligarcha zasahuje do svobody novinářů a zneužívá moc.

V různé míře to tak funguje všude na světě, ale jde právě o tu míru. Kromě citovaných mezinárodních organizací o tom píše například renomovaný odborník Václav Štětka, který pracuje jako výzkumný pracovník v této oblasti na univerzitě ve Velké Británii.

Jinými slovy to potvrzují i politici z konkurenčních stran v Česku:

Oba popisují svůj kus vidění reality, akorát mají slepou skvrnu, že sami mají úzké propojení na ekonomické skupiny (Tykač, Křetínský, vs. Agrofert, Mafra).

Řada politiků, kteří se o oligarchy a jejich mediální domy opírali, například Miloš Zeman či aktuálně Andrej Babiš, si dokonce postavila značku na odsuzování novinářů a mediálních domů. Nikoliv ovšem, že by upozorňovala na zneužívání moci. Tihle tedy nejsou nositeli skutečné změny, jenom problém politicky vytěžili ve svůj prospěch. Jenom tento fenomén nedůvěry lidí v média a dobré úmysly jejich majitelů zneužili, ale nic s ním neudělali. Dali naoko za pravdu těm, kdo médiím oligarchů nedůvěřují, zamlčují vliv oligarchických médií na vlastní úspěch a získali pro svůj tábor další důvěřivce, ačkoliv jen díky vydatné pomoci části oligopolu přežili.

A taky neduhy týkající se médií politici zneužívají k tomu, aby za kampaň označili i něco, co je poctivou investigativní žurnalistikou. Kdy jde o nepravdivé očerňování médií a kdy naopak oligopol opravdu dělá kampaň? Oba případy mohou nastat a je třeba mezi nimi rozlišovat. Jak? Podle pravdy a podstaty, jak se věci opravdu mají, na což není univerzální recept.

Manipulace není zjevná, ale spíše jemná. Objevuje se i kritika majitele, byť jí v tom samém článku často vyváží protiútok na to, že jeho oponenti jsou ještě horší. Jemná manipulace je totiž často účinnější než frontální a zjevný útok. Oligopol ví, že je potřeba ovlivňování lidí rozfázovat, dávkovat, načasovat. Zkrátka umně využít možnosti tak, aby to bylo nejméně nápadné, ale mělo co největší dopad.

V moderní mediální manipulaci jde o 

Pokud by to totiž začali se svojí prohnilou manipulací přehánět, snadno by přišli o čtenáře.

Na druhou stranu ani zneužívání moci proti redaktorům pochopitelně nelze brát jako jediný možný případ, jako stereotyp, že redaktoři mají vždycky pravdu a šéfredaktor jim zasahuje do publikací. Někdy prostě od nich chce lepší práci.

Znovu: Každý případ je nutné posuzovat podle pravdy a podstaty. Opět vidíme, jak důležitá je poctivá novinařina a práce s informacemi.

Proč oligarchové tíhnout k trumpismu a orbánismu?

Protože tyto novodobé ultrakonzervativní ideologie nám říkají, že uspořádání světa je v základu správné tak, jak je. Oligarcha zneužívající moc je zkrátka mocný oligarcha, protože se vypracoval, a mělo by to tak zůstat. My ostatní se s tím máme smířit, neřešit ideály a jeho moci se podřídit. V českém podání to známe u Zemana, Babiše a trochu Klause.

Trumpismus dělá z lidí poslušné pěšáky se silným vůdcem, vyzdvihuje poslušnost k autoritám, a tedy i k majiteli. Tato ideologie je pojítkem mezi americkými oligarchy, naštvanými venkovany bojícími se o své postavení a náboženskými fundamentalisty. Dnešní republikáni staví tuto svou ideologii na metafoře rodiny, kterou vede despotický otec, který se postará o rodinu a rozhoduje za ni, což je správně. A rozhodně se mu nechce furt platit nějaké daně, furt se nějak omezovat kvůli znečišťování, zdraví, a jiným konstrukům „neomarxismu“, má na věci jasný názor, nestojí o poslouchání nějakých rozumů.

Marketing novodobého autoritářství má původ u amerického politika Newta Gingriche, který vymyslel a po delší době nasadil do praxe štvavé rétoriku překračující všechny hranice v americkém podání. To v podstatě převzal v Česku i Babiš. Tato konzervativní ideologie a rétorika umožňuje oligarchům snadněji růst na úkor zbytku společnosti a těžit z jejich jedinečné schopnosti hrabat, tedy kombinovat velký majetek a politické konexe.

Navíc zrnko pravdy na tom, že stát potřebuje silného lídra a disciplinovanou partaj ve vedení, určitě bude, protože pouze tak lze prosadit jakékoliv změny ve zkostnatělém systému.

Osobně nejsem proti bohatým. Jsem proti zneužívání moci. Je fajn, že je někdo bohatý, že se poctivě vypracoval, zdědil majetek nebo šetřil. Poctivých lidí si vážím, ať si bohatství užijí. A chci, aby tu bylo bohatých lidí více. Ideálně bohatých v širokém slova smyslu, protože peníze nejsou jedinou hodnotou, dokonce ani ne tou hlavní. Bohatství navíc většina lidí stejně využije k dalším investicím, které jsou často užitečné pro celou společnost. Současně ruku v ruce s bohatstvím jde odpovědnost.

Ne každý miliardář je oligarcha, ne každý oligarcha vlastní média a ne každý oligarcha vlastnící média je zneužívá. Problém mám s oligarchy, kteří zneužívají svou moc v podobě médií a politických loutek k tomu, aby tahali peníze ze státu do svých holdingů a obohacují se tak na úkor celé společnosti. A jakmile tohle párkrát vyzkouší, už k takovým krokům ani nemusí sahat, protože se lidi tak bojí, že pouhá hrozba funguje spolehlivě jako zbraň. Nejhorší je, když tak oligarchové zneužívají moc v době krizí, když lidi mají hluboko do kapsy. To mám potenciál vykolejit celou společenskou smlouvu.

Závěr: Oligarchizace je největší hrozba pro svobodu a demokracii

Oligarchizace je největší hrozbou pro svobodu a demokracii. Může se to u nás snadno zvrtnout směr Maďarsko či Slovensko, kde se oligarchům bude dařit, ale zemi to uvrhne do chudoby, lidi budou pranýřováni za jinakost, zmizí svoboda slova, začnou se rozpadat rodiny a stovky tisíc lidí budou utíkat ze země. Vždyť z Maďarska utíká v průměru dvakrát více lidí než třeba z Česka, což určitě není náhoda. Fico dělá dokonce kroky, aby ze své země vyhnal lékaře, kteří nejsou ochotni přistoupit na nuzné podmínky.

Piráti jsou dnes zdaleka nejčastější terč českého mocenského oligopolu. Něco na čem se zázračně shodnou Babiš, Tykač i Křetínský. Piráti za sebou nemají žádnou oligarchickou skupinu. Naopak jsou často jediní, kdo se proti klientelismu oligarchů ozve a dělá konkrétní kroky. Jsme terčem útoků oligopolu, protože jsme pro ně hrozba. Proto si PPF platila přes Home Credit výstupy v médiích proti Hřibovi. Proto vznikají hnusné reportáže Novy, u kterých běžný čtenář říká, co je to zase za dvojí metr – protože jsme Nově odmítli platit miliony z peněz Prahy, jako to politici dříve dělali.

Prostě máme odvahu oligarchům čelit a mluvit o tomhle prohnilém systému napřímo. Protože tady se skutečně rozhoduje o demokracii a svobodě. O tom, zda bude oligarchická banda žít z předražených kontraktů se státem, přiživovat se na drahých cenách a sabotovat skutečné změny. Proto je důležité mocenský oligopol nasvěcovat, mluvit o něm a případně bojovat, pokud sabotuje vás občany.

Zdroje a další literatura:

Václav Štetka, Jitka Adamčíková, Albín Sybera, Evropské centrum pro pluralitu a svobodu médií. Monitorování mediální plurality v digitálním věku. Aplikace monitoru plurality médií v členských a kandidátských státech Evropské unie v roce 2023. Národní zpráva: Česká republika. 2024.

Reportéři bez hranic: Shrnutí pro Českou republiku

Bagdikian Ben: The New Media Monopoly, 2004.

Newtonmedia: Stranický tisk včera a dnes

Vojtěch Berger: Malý slovník pojmů (nejen) pro PPF. Orbanizace médií v pěti bodech. HlidaciPes.cz, 2024.

Nadační fond nezávislé žurnalistiky: Mapa médií.

Martina Vojtěchovská, Mediaguru: Aktualizovaná mapa vlastnictví médií. 2024.

Marína Urbaníková: Oligarchizace médií. Vystoupení na konferenci konference Klientelismus jako hrozba pro demokracii a tržní prostředí. Květen 2024.

Euromedia Ownership Group. Josef Slerka, Katerina Hrubesova, Stepan Sanda: Country report 2022.

Neumann, Ondřej. Šok! Hrůza! Média! CPress, 2019.

Moravec, Václav: Proměny novinářské etiky. Academia, 2020.

Respekt, Ondřej Kundra: Jak fungují Parlamentní listy. 2017.

Ondřej Závodský: Čas oligarchů, sluhů a nepřátel. Nadační fond proti korupci, 2019.

Yasha Mounk: Lid versus demokracie: Proč je naše svoboda v ohrožení a jak ji zachránit. 2019.