Článek
Evropa se shodla, že globální oteplování je problém a že průmysl musí svoje dopady měřit a musí nést odpovědnost. To je životní nutnost, pokud se nechceme uvařit, byly tu spálené lesy a vyprahlá země pro další generace. Potud plná shoda.
Výsledkem je ovšem gigantický balík papírování nazvaný zprávy o udržitelnosti, který firmy zahlcuje administrativou. Dobrá myšlenka, ale katastrofální provedení. Za provedení vždycky odpovídá exekutiva, tedy Evropská komise a evropský mainstream, který ji v tom podržel.
Od směrnice o udržitelnosti k 1200 datovým bodům
Původní směrnice o zprávách o udržitelnosti podniků (CSRD) byla výrazně jednodušší. Odsouhlasili ji i zástupci Česka – pan Síkela jako ministr průmyslu a Evropský parlament. Tam ji podpořily jak evropští lidovci (KDU, TOP, STAN), tak Piráti.
Naopak směrnici nepodpořily konzervativci. Ti totiž odmítají, aby podniky musely měřit své emise CO2, tedy aby továrny mohly bez jakékoliv veřejné kontroly ničit životní prostředí (ANO, ODS). Logicky, protože konzervativci mají sponzorské peníze od znečišťovatelů.
Jenže pak přišel EFRAG, což je zájmová skupina auditorů, kde ovšem Česko není zastoupeno. Pod jeho rukama se ze zpráv o udržitelnosti stal mamutí dokument se 1200 otázkami, které jsou psány úřednickým jazykem a firmy tomu nerozumí. Jde o byrokracii, která v této podobě nikomu nepomůže.
Dokument s názvem Standardy zpráv o udržitelnosti schválila Evropská komise. Tam to předložila Mairead McGuinnessoá, která zastupuje mainstream evropských lidovců. Tedy právě kvůli tomuto dokumentu Evropské komise obrovsky nabobtnala byrokracie. Velký vliv tam měl Franz Timmermans, který pak zakotvil v zelené levici. Piráti tehdejší komisi naopak nepodpořili.
Takže přesněji řečeno, není to produkt zelených aktivistů, ale spíš evropského mainstreamu, lidovců, socialistů a frakce Renew, kde bylo i ANO, o kterou se tehdy opírala důvěra Evropské komise. V roce 2019 mělo Česko v Evropské komisi Věru Jourovou, která byla dokonce místopředsedkyně komise, i když tato agenda nebyla v její gesci. Když si vzpomenu, že evropští lidovci mají ve znaku modrou a žlutou, je to modrožluté šílenství. Teprve když se tyhle dvě barvy smíchají, vznikne něco jako zelená.
Kdo na tom vydělá?
Tady je logická odpověď: velké korporace. Proč? Protože čím složitější regulace, tím větší výhoda pro ty, kteří si mohou dovolit armádu právníků, auditorů a poradců. Malé a střední podniky, které nemají kapacity na stovky hodin papírování, se dostávají do nevýhody. Velké korporace tak využily typické přehnané byrokracie EU k tomu, aby ztížily život menším konkurentům.
Přesto dnes slyšíme argumenty fosilních podnikatelů, že to celé prosadili „zelení fanatici“. Staří fosilní průmyslníci chtějí všechny reporty zrušit a žádnou veřejnou kontrolu, to je opačný extrém. To bychom vylili s vaničkou i dítě a nezodpovědné firmy by dál ničily přírodu. Jejich dnešní zisky ale nesmí být na úkor budoucích generací, které za ně budou platit náklady v podobě horších životních podmínek, živelných pohrom, sucha a zničené přírody. Evropská unie by měla aspoň držet krok s tempem ostatních vyspělých velmocí, a to i když některý stát dočasně zavrávorá, abychom ničení přírody zabránili.
Takže jací zelení fanatici? Největší zodpovědnost za tento byrokratický kolos a zpackané provedení má mainstream, tedy evropští lidovci, v koalici s bruselskými lobbisty za korporace, byrokraty a poradenskými účetními firmami. Akorát je potřeba to na někoho hodit, aby se praví pachatelé, kteří u toho seděli, zbavili viny a pošpinili dobrou myšlenku.
Je jasné, že Evropa potřebuje hlídat udržitelnost u velkých firem. Ale pokud nechceme, aby se všechny firmy zhroutily pod tíhou administrativy, musí přijít revize. Původní myšlenka byla správná, ale výsledek je přepálený. Místo smysluplného reportingu máme parkinsonovskou byrokracii, která je odtržená od reality. A to je třeba změnit. Proto budu podporovat, aby se reportování nerozšiřovalo na další firmy, dokud Evropa nedokončí jejich revizi, v tzv. omnibusovém balíčku.
O to důležitější je, aby ekologické politiky dělali kompetentní politici bez ideologické zátěže a se zohledněním praktické zkušenosti firem. Jedině tak můžeme přírodě opravdu pomoci, zmírnit globální oteplování a postavit se lobbingu starého fosilního průmyslu.
