Vládnutí ve střetu zájmů aneb kdo donutí Agrofert vrátit 7 miliard státu?

Andrej Babiš se znovu stává premiérem a opírá se při tom o své extrémistické přátelé. Přestože byl jmenován pod podmínkou, že vyřeší střet zájmů, vůbec se neví, jak to bude s největším problémem: s miliardami, které Agrofert dluží státu.

Babiš sice slíbil, že Agrofert vyčlení do nového fondu, který bude napsaný na jiné lidi a zdědí ho jeho děti, ale spousta otázek zůstává nevyřešených. Největší otázkou je dluh 7 miliard, který vznikl za první Babišovy vlády. Stát pod Babišem tehdy v letech 2017-2021 vyplácel nelegální dotace Agrofertu, ačkoliv mu to zákon o střetu zájmů zakazoval. Pro firmy vlastněné vrcholnými politiky totiž platil zákaz.

To, že zemědělské dotace pro premiéra Babiše byly nelegální, potvrdila Evropská komise i české soudy všech stupňů. Definitivní rozhodnutí Ústavního soudu padlo v dubnu 2025. Tím se otevřela cesta k vymáhání dluhu. Těchto 7 miliard dluží Agrofert státu.

Mohla by se z nich zaplatit třeba výstavba nové nemocnice nebo přehradu Nové Heřminovy a související vodní díla, která by zabránila povodním. Nebo zaplatit školní obědy všem dětem z rodinách v hlubokých problémech či zlevnit zeleninu a ovoce. Tisíckrát více, než s kolika chytli Ratha v krabici od vína. Jsou to zkrátka neuvěřitelně obrovské peníze.

Problém střetu zájmů je starý známý. Připomenu, že střet zájmů je nebezpečná zóna, kde nejvíc hrozí, že si politik přihrává veřejné peníze tím, že rozhoduje ve svůj prospěch, ne pro veřejnost. Zkrátka může si snadno nahrabat. Babiš je v tomto ohledu výjimečný příklad oligarchy, srovnatelný jen s lidmi jako je Berlusconi a Trump.

Naštěstí už dobře víme o tom, jak fungují oligarchové a jejich poradci, kteří jim za drahé peníze pomáhají, aby se vyhnuli placení férového podílu na daních. Do češtiny byla totiž konečně přeložena kniha Oligarchie profesora politologie Jeffreyho Winterse z roku 2012. Vřele doporučuji, ten systém je tam do detailu popsán a doložen důkazy.

Nad vymýháním nelegálně vyplacených zemědělských dotací pro Agrofert ve výši 7 miliard korun ale visí otazník. Prezident Pavel sice slíbil, že Babiš musí vyřešit střet zájmů. Ale v reálu Babiš neudělal žádný krok k vrácení dlužných 7 miliard. Naopak prezident Pavel na Babišův návrh jmenoval do vlády dalšího člověka, který má máslo na hlavě a nevysvětlil vůbec nic.

Vymáhání dlužných sedmi miliard od Agrofertu dostává při pohledu na osobu nového ministra zemědělství groteskní rozměr. Tímto ministrem je Martin Šebestyán, muž, který jako ředitel zemědělského fondu Babišovi nelegálně vyplatil právě těch 7 miliard zemědělských dotací. Asi nepřekvapí, že asociace největších zemědělských holdingů, kde má Agrofert místopředsedu, Šebestyána doteď měla na výplatní pásce.

Je to úplný absurdistán: Šebestyán-ministr teď bude vymáhat 7 miliard po Agrofertu, kterému tyto peníze Šebestyán-ředitel vyplatil. Dohlížet nad tím bude Babiš jako premiér. Tato nominace je geniální, protože Babiš s ní má jistotu, že ho Šebestyán nemůže kritizovat za střet zájmů, protože ho má sám. Ale zpět vážně: Hlavní hrozbou je, že Česko o tyto miliardy nenávratně přijde. Podklady k vymáhání tisíců nelegálních dotací totiž stále leží na resortu zemědělství a zemědělský fond bez nich nemůže konat. Budou to musel ale opravdu dobře zakamuflovat, protože na takové zneužití pravomoci, kde zmizí 7 miliard, už je paragraf s trestní sazbou 12 let.

Aby do toho novináři, zemědělci a další nešťourali, pochopitelně udělají maskování neboli kamufláž. Jak říkali mafiáni z Dozimetru, dneska už nejde normálně krást, musí to mít „příběh“. Šebestyán tam tedy nebude oficiálně za Agrofert, který ho doteď platil, ale za SPD. Starý známý „model Toman“. Formálně to bude vypadat, že na dotace dohlíží jiná politická strana.

Pan Toman byl předchozí ministr zemědělství v Babišově vládě 2018-2021, za kterého dostal Babiš právě ty miliardové nelegální dotace, na které neměl jako premiér nárok. Seděli tam spolu: Toman ministr zemědělství, Šebestyán ředitel zemědělského fondu a posílali do Agrofertu miliardy svému šéfovi. Ten seděl v křesle premiéra a dostával miliardové nelegální dotace do firmy, která mu údajně nepatřila, akorát si z ní podle Seznam Zpráv vyplatil 477 milionů korun na zisku. I tehdy to Babiš maskoval, aby to nevypadalo blbě, Toman tehdy nebyl oficiálně za ANO, ale za ČSSD, ale evidentně Zemanův člověk po dohodě s Babišem. Mimochodem Tomanův otec byl normalizační ministr zemědělství už za komunistů a rodina se proslavila tím, že skoupila pozemky pod dálničním okruhem Prahy a prodali je pak státu za osminásobek tržní ceny.

Střet zájmů už není problém, je to metoda predátorského vládnutí. Pojem „predátora“ jsem si nevymyslel sám, ale vypůjčil jsem si ho od bývalého prezidenta Zemana, který takto Babiše popsal, když jsem se ho ptal na to, co si o něm myslí.

Kořistí predátorů je pak naše společná kasa a my všichni. Učitelé, doktoři, pacienti v nemocnicích a rodiny, kterým chybí v domácím rozpočtu peníze. Nebo velká část společnosti, která se sice má dobře, ale současně vidí, že stát nefunguje, jak má, protože chybí peníze a ochota věci měnit.

Oligarcha predátor se liší od ostatních oligarchů tím, že jeho metody jsou velmi ničivé. Naproti tomu běžný oligarcha jen tu a tam jede na hranici a zneužívá moc, aby nahromadil co nejvíce peněz. A úplný opak jsou bohatí lidé jako jsou mecenáši, kteří velkou část peněz dají na dobročinné účely, nebo zkrátka jen bohatí lidé, kteří nemají možnosti vyhýbat se daním nebo se tomu z principu vyhýbají. Bohatí nemají z predátorů radost. Bohaté naopak predátoři z řad oligarchů štvou, protože predátoři porušují normy, zatímco oni se chovají slušně. Takže predátor u moci znamená omezení ve slušném podnikání, nutnost škemrat u kartelu o dovolení, nebo dokonce riziko nepřátelského převzetí. Současně predátorství snižuje společenskou prestiž celé třídy superbohatých.

Co je jasné, jmenování Babišovy vlády je další posun ke kartelovému vládnutí. Babiš přes Pražáka udělali dohodu s Tykačem, že dostane kontrolní podíl v MAFŘE. Jinými slovy Babiš už nebude mít celou kořist sám pro sebe, ale bude se o ni dělit s jinými oligarchy. Máme co dočinění s pokračujícím parcelováním státu.

Orbánovi takto již léta funguje Systém národní spolupráce, kde Orbánovi přátelé zázračně bohatnou. Jeho taťka si takto postavil v Maďarsku malé Verseilles. Stejně tak Fico se opírá o kartel privilegovaných podnikatelů - velké stavební firmy, finanční skupiny jako Penta, J&T a bezpečnostní byznys. Právě tyto vazby rozkrýval zavražděný slovenský novinář Ján Kuciak, za jehož vraždu šly nakonec sedět jen malé ryby jako vykonavatel či sekretářka. Trump zase vytváří oborové koalice v technologickém průmyslu, v těžbě a dalších oblastech, víc než půlka jeho vlády jsou miliardáři.

Můžeme mluvit o tom, že demokracie a volný trh se stále více stávají oligarchií opřenou o kartely, které se točí kolem zvoleného oligarchy v jejich středu. Model „řízené“ demokracie, kterým začínal i Putin.

V Česku politickou korupci starých kartelových stran vystřídaly nejprve podnikatelské projekty jako Věci veřejné a ANO. Legální korupce pro predátora oligarchu a kartely, kteří si vše spravují samy a opírají se o podnikatelské elity v každém odvětví, to je další stádium vývoje. Musí to mít příběh. Lidem se řekne, že vůdcem řízená kartelová korupce je pro společnost levnější než kmotři starých stran, u kterých byli oligarchové pouhými klienty.

To rozhodující ale je pěstovat dojem, že kradou všechny strany, že to je nezměnitelná věc, že strana, která nekrade, taková „chyba v systému“, v tom vlastně neumí chodit. Je příliš nezkušená, v mocenském boji slabá, řada lidí má obavy, zda nechce příliš velké změny. V pěstování dojmu excelují zejména mediální domy vlastněné oligarchy, která se snaží jakékoliv snahy o změnu vygumovat. Když to nejde, tak aspoň onálepkovat, zesměšnit a pohanit. Vyděsit všechny bohaté, že kroky proti oligarchům dopadnou i na ně, aby získali širší základnu. To je ale samo o sobě nesmysl, protože problém se ve skutečnosti týká jenom malé hrstky osob a řešení není jim něco brát, ale zajistit, že zaplatí férový podíl na daních jako všichni ostatní a že nebudou agresivně pokřivovat rozhodnutí o budoucnosti všech občanů svými penězi.

Média chtějí pochopitelně vytěžit na konfliktu peníze za reklamu. A oligarchům se hodí odvést pozornost od reálných problémů země a neschopnosti oligarchické elity, která se stará jen o své hromadění majetku, problémy společnosti řešit. Na skutečné bojovníky proti korupčnímu systému pak najednou vychází špatné články v oligarchických médiích, které se pak zpětně používají jako doklad, že je stejný nebo horší. Oligarchická velká korupce se tak na léta utužuje, než přijde vážná krize.

Když někdo Babišovi připomínene střet zájmů a dlužných 7 miliard, původní predátor se najednou hbitě postaví do role oběti, jeho tvář zaujme zkroušená grimasa… . Vzbuzuje tím u příznivců soucit a sounáležitost, protože i oni jsou také mainstreamem opomíjení. Čím více se na něj verbálně útočí, tím více živí jeho emotivní, falešný a přepálený příběh o křivdě, spiknutí, přehlížení a zradě. Protože právě role „oběti“ je vedle role falešného spasitele nebo další role „hodného dědy“ jednou z mnoha tváří, kterou predátorská osobnost nastavuje, aby dosáhla svých cílů.

Úkolem politických stran teď bude vrátit pozornost zpátky k tomu, co lidi zajímá, k jejich každodenním problémům. Bydlení, rodinné rozpočty, ekonomika, bezpečnost, finanční stabilita a vedení v turbulentní době, ale ne žádné prázdné řeči. Mluvit stále o střetu zájmů je past, kdy přehnanou reakci predátor zneužívá ke vzbuzování soucitu u svých přívrženců a stavění se do role oběti. Ale aby na tyto potřeby lidí bylo dost peněz, je třeba řešit i kauzy jako je dluh 7 miliard od Agorfertu, u kterých je jisté, že s jejich vymáháním budou na zemědělství problémy a že pan Šebestyán to sám nezvládne, ale je to jen jeden z mnoha problémů a tak je k tomu potřeba přistupovat. Pojmenování neduhů dnešního systému, aby se zaryly lidem do hlavy, je základním předpokladem změny.

Pokud chceme ze systému oligarchy opřeného o kartely vybřednout, strany musí nabídnout lepší alternativu. Najít cestu k silnému emočnímu spojení s voliči, prioritizovat jejich témata ve hlídání vlády a prezentování své alternativní nabídky. Představit postupně důvěryhodné kandidáty na ministry a lepší hospodářskou politiku, v čem tak zklamala předchozí vláda. Česká politika stále trpí obrovskou roztříštěností, kde pomalu každý, kdo má profil na online síti, má vlastní stranu, ale strany už nedělají domácí úkoly, které jsou pro životaschopnou úspěšnou a důvěryhodnou stranu potřeba. Zní to evidentně, přesto jen málo lídrů a stran u sebe doma našlo odvahu si tyto domácí úkoly pojmenovat a dostatek disciplíny a píle na to tyto domácí úkoly odpracovat a splnit.

Musí se vyprofilovat ti schopní a přijatelní, kteří příští volby nabídnou důvěryhodnější model vládnutí s plánem a odborníky. Bez polovičaté práce, lobbistických zájmů a nekonečných prázdných gest. A předevšem se zasadit, že tyto osobnosti nepojedou dál v korupci kmotrů a oligarchů, která Babišovi umožnila vyrůst. Ale že naopak dostanou ty mocné, kteří moc zneužívají, pod účinnou kontrolu.