Článek
Čarodějnice patří od dávných časů k tajemným a mystickým bytostem. Alespoň na první pohled to tak bývá. Knihy, kotlíky, ohně, kočky, krysy nebo kameny – to jsou artefakty spojené s kouzly a často něčím neznámým ve spojitosti s dámami čar.
Ve středověku, v době reforem a silných proudů víry, se ve společnostech začali objevovat lidé s odlišnými názory ohledně náboženství. Byli označováni za kacíře, když se vymykali normám církve, jako třeba hlásáním jinak vyloženého křesťanství s vlastním, jiným názorem.
To se týkalo i žen, které se zabývaly „čarodějnictvím“. Ve skutečnosti se jednalo o bylinkářky, které rozuměly přírodě více než kdokoliv jiný. Bydlely často mimo střed vesnice, na samotě u lesa, kde měly prostor pro pěstování bylin. Jejich znalosti byly ceněné i odsuzované. V té době byl přístup k informacím tohoto rázu velmi obtížný a často se předávaly slovně. Probíhala silná cenzura potenciálně nebezpečných, kacířských výtisků.
Léčily nejen nemoci a poraněniny bylinnými mastmi a obklady, zacelovaly také vztahy. K tomu používaly skutečně lektvary ze šalvěje, máty, meduňky, fialky, levandule, jasmínu a růže, jejíž okvětní lístky měly do nápoje přidat špetku romantiky. Každá z bylin přinášela do vínku něco jiného. Na každém šprochu pravdy trochu…
Byliny také macerovaly, vzácně ve víně, kterému se přikládala očistná moc.
Moudré ženy se dále věnovaly výkladům karet, věštění budoucnosti, varováním a ochranám domovů bližních před zlými silami, pomocí talismanů.
Do spárů inkvizice, která měla za úkol „očisťovat víru“ mučením a vyslýcháním nařklých, po kterých chtěli přiznání viny, se za dobu existence této oficiální organizace dostalo spoustu žen a dívek, které svou dobrotou pomohly mnoha lidem. Ty, které si stály za svým a nenechaly se Sofiinou volbou rozhodit, končily na hranici. Podobně jako známá Johanka z Arku – dívka, která během stoleté války tvrdila, že má božskou vizi k francouzské výhře nad Angličany. Značnou část vojska vedla, ve slavné bitvě u Orléans obrátila střet ve prospěch své země, přesto se vítězného konce války nedožila. Ve chřtánu ohně odešla z donucení církevních inkvizitorů.
Nemilosrdný, tvrdý, ale skutečný příběh plný odhodlání francouzské bojovnice dokazuje, že na hranicích nekončily jen starší moudré ženy, ale také dívky plné jistoty, vyrovnanosti a důvěry k sobě. Zkrátka silné osobnosti, kterých se mocní báli, protože nevěděli, co od nich mají čekat. Neznali jejich moc. Anebo naopak věděli, že jejich přírodní zdroje jsou silnější než zbraně, se kterými vládci řešili všechno?
Pověry o zlých silách čarodějnic přežily dodnes. Na filipojakubskou noc, z 30. dubna na 1. května, se zapalují vatry, které symbolizují očištění, ochranu před neštěstím a příchod jara. Tak jako dnes, i dříve se u velkých ohňů scházeli lidé, aby posílili vzájemný pocit bezpečí a sounáležitosti. Lidé v minulosti věřili, že jsou zlé síly tuto noc nejaktivnější, a tak zůstávali dlouho vzhůru, aby ochránili své domovy. Pálili symbolické slaměné figuríny čarodějnic, které se zpěvem a tancem patřily k těmto oslavám.
Během této magické noci plné tajemství, magie a nadpřirozených sil se lidé měli na pozoru. Podle lidových pověstí se na kopcích a horách konal čarodějnický slet, kde tyhle strážkyně tajemství jednou za rok rejdily – slavily, tancovaly a prováděly magické rituály.
