Článek
Šest hodin a sedm minut. Vycházím do mrazivého rána. Kouř z malé díry termohrnku pomalu stoupá vzhůru. Malý světobod mého hektického rána. Před vchodovými dveřmi jsem málem šlápnul do jámy, kterou si tu bagrista včera večer zapomněl. Ten randál! Až do tmy hrabal radlicí v zemi a dnes tohle! Už jsem měl deset minut sedět na sedadle v jedenácté řadě blíž k okýnku, ve spoji číslo sedmnáct, linky číslo čtyři. A nic. Místo toho hledám kousek kovu, ale zdá se, že tu ani jedna kolej není. A včera tu byla! dokonce čtyři! Dvě pro každý směr nových škodováckých tramvají.
Připadám si jako Henry Morton Stanley. Ten taky něco hledal! Mám na rozdíl od něj jednu výhodu. Vlastně dvě – v ruce držím termohrnek plný kafe a ty domy kolem mě už jsem párkrát viděl.
Ke krajnici přijíždí autobus. Označení „4A“ mě vyděsí natolik, že se za ním otočím, jak kdyby přijel můj bratr v luxusním fáru se stahovací střechou. Neváhám a rozběhnu se přes silnici k němu. Nejradši bych proskočil okýnkem a práskl bičem do vzduchu, aby se řidič konečně rozjel. Moje zpoždění roste rychleji než pekáč buchet, který se včera odrážel v zrcadle ve fitku. Zrovna jsem odcházel, tak to asi nebylo moje.
„Sady Pětatřicátníků – konečná zastávka, vystupte prosím,“ vyslechnu si podrážděně hlášení v přetopeném busu. Stačí jeden krok a jsem venku. Nemám rád to peskování o výstupu z vozu, když přede mnou trčí chumel nadšených cestujících z deštivého rána. Připomínají mi (ve vší úctě!) Japonce v Českém Krumlově.
Ve snaze udržet si patnáctiminutové zpoždění přebíhám na druhou stranu ulice. Čočky na rohu nesvítí a se špetkou naděje si říkám, že změna na hrách nepomůže a chyba bude v elektrické rozvodně. To už dychtí „dvě-áčko“ k dočasnému zastávkovému sloupku. Výluka druhé tramvajové linky v ten samý den?! „To je teda tramvajová odysea,“ pomyslím si, i když mám v zápětí pocit, že tu moji hořce řečenou myšlenku zaslechli lidé až ve Skvrňanech. V žilách mi vře krev. Horká jako voda, kterou jsem si zalil to kafe. Doma. V suchu. Před půl hodinou.
Sedím, jedu, piju. A čekám. Na zprávu od šéfa, kde se zas peru s medvědem, jak jsem se obhájil minule. Místo toho zjišťuji, že se mi z horkého kafe s drahým ořechovým medem stala hnědá břečka bez exotermního efektu. Mám chuť vystoupit a dvakrát do něj plivnout, aby to byl dokonalej šejk pátečního rána.
