Článek
To, co dnes odborníci chápou jako přelomový okamžik v našich moderních dějinách, kupodivu tehdejší laická veřejnost vzala docela chladně. I když možná se není čemu divit. Samotné počátky internetu v Československu se totiž týkaly poměrně úzké skupiny „podivínů“: informatiků, akademiků a nadšenců, kteří se už na počátku 90. let pokoušeli připojovat k sítím jako FidoNet nebo EUnet.
Mimochodem, nepředstavujte si, že v roce 1992 šlo o internet, jak ho známe dnes. Viděno dnešníma očima, dosahovalo tehdejší připojení směšné rychlosti 19,2 kilobitu za sekundu[1]. Ano, počítáte správně: touto rychlostí byste jeden menší obrázek stahovali skoro půl hodiny.
Historii českého internetu začal psát CESNET
13. únorem roku 1992 ale všechno teprve začalo. Tehdejší nadšenci totiž přišli s odvážným nápadem – propojit všechny akademické instituce v Československu, tak aby spolu jednotlivá vědecká pracoviště mohla jednoduše a rychle sdílet informace a data.
Právě tehdy se zrodil ambiciózní projekt, který dnes známe pod zkratkou FESNET (tedy Federal Educational and Scientific NETwork) a který se měl stát páteřní internetovou sítí mezi akademickými institucemi v celé federaci.
Stejně jako v jiných oblastech života, i tady ale nečekaně zasáhla politika: 1. ledna 1993 vznikly místo původního Československa dva samostatné státy, a původní FESNET se tak rozštěpil na dva samostatné projekty: slovenský SANET (Slovak Academic Network) a český CESNET (Czech Educational and Scientific Network)[2].
Český CESNET, který byl slavnostně spuštěn 15. června 1993, brzy následovaly i menší, lokální sítě (jako například pražský PASNET). Netrvalo tak dlouho a internet se dostal ke všem akademickým uživatelům v Česku. Internet, jak ho známe dnes, to ale ještě rozhodně nebyl. Pro běžné uživatele se totiž stal dostupným až o pár let později.
Konec monopolu i vytáčeného připojení
Stejně jako v jiných oblastech života raných 90. let, i v případě internetu brzy uživatelé narazili na jasně vytyčené mantinely, které tehdejší legislativa diktovala. Už na začátku 90. let totiž exkluzivní licenci na provozování veřejné datové sítě (a tedy i internetu) získala společnost Eurotel.
Ta začala internet poskytovat prostřednictvím vytáčeného připojení (uživatelé tedy platili za čas, který na internetu strávili), rychlost připojení přitom byla zhruba 76 kilobitů za sekundu. Éra Eurotelu nicméně netrvala dlouho. V roce 1995 svou datovou divizi prodal společnosti SPT Telecom a zřejmě nejznámější monopol v novodobých českých dějinách tak vzal za své.
Masivní nástup nových poskytovatelů internetového připojení ale předznamenal až rok 1998. Právě tehdy Telecom udělal obrovskou chybu: oznámil výrazné zvýšení ceny vytáčeného internetového připojení od ledna 1999. A veřejnost to nenechala jen tak. Veřejná akce s názvem Internetem proti monopolu na konec dokázala ohromnou sílu spotřebitelů: Telecom od svých plánů ustoupil a nabídl zákazníkům mnohem přívětivější cenu za vytáčené připojení.
Právě vytáčenému připojení ale už v tu dobu zvonil umíráček. Po první liberalizaci internetového trhu v roce 1995 totiž jako houby po dešti začali vznikat noví poskytovatelé internetového připojení (v roce 1998 jich už byly téměř dvě stovky). Mezi nimi například ÚVT Internet, Eurosignal nebo Újezd.net, Ti na začátku nového tisíciletí přišli s přelomových přístupem: začali nabízet internet v rámci měsíčního paušálu. Pro vytáčené připojení to znamenalo postupný konec.
První velké weby
Mimochodem, právě mezi lety 1995 a 1998 začaly v Česku vznikat i první velké internetové stránky. A mnohé z nich nejen přežily, ale jsou velkými mediálními domy republikového významu. Za zmínku stojí třeba vyhledávač Seznam.cz, který zahájil provoz v roce 1996. Ve stejném roce své stránky spustila Poslanecká sněmovna a svůj obsah na web začala překlápět i první média (například Mladá fronta DNES nebo Právo).
V listopadu 1996 si pak vlastní internetovou adresu – jako první politický subjekt v Česku – zřídila Občanská demokratická strana, v únoru 1997 následovaná Českou stranou sociálně demokratickou. A už v roce 1998 mohli zákazníci Expandia Banky jako první používat internetové bankovnictví.
Rozmach internetu v novém tisíciletí
Přenesme se nyní v čase o pár let později, tedy na začátek nového tisíciletí. Právě tehdy se totiž možnosti nové doby ukázaly naplno. Někdejší monopol na poskytování internetového připojení byl minulostí, stejně jako vysoké ceny za vytáčený internet. A zlatá éra internetu v Česku mohla konečně začít.
Už v roce 2002 se první uživatelé připojili na internet díky wi-fi, v roce 2003 nabídla společnost SkyNet jako první v ČR rychlý internet prostřednictvím technologie ADSL. V tomtéž roce navíc Eurotel, jako vůbec první český mobilní operátor, oznámil neomezené připojení k internetu za pravidelný měsíční paušál.
A rok 2002 ještě jednou. Právě tehdy totiž vznikl CZFree.Net[3], tedy původně pražská amatérská počítačová síť. Ta se postupně rozšířila do celé republiky a věrná zásadě „přispěj a použij“, umožnila připojit se (na své náklady) k internetu komukoliv. Z freenetů odcházelo mnoho velmi dobrých techniků a zakládali si svoje regulérní firmy.
Všechny tyto faktory vedly k nevyhnutelnému: internet se stal nedílnou součástí našich životů. A ukázalo se to už v roce 2010. Právě tehdy Český statistický úřad oznámil, že podíl českých domácností připojených k internetu konečně překonal magickou hranici 50 procent.
A další přelomový okamžik přišel hned o dva roky později: v roce 2012 se totiž první uživatelé připojili k internetu prostřednictvím mobilního LTE připojení. To nabídlo na tehdejší dobu závratnou přenosovou rychlost 60 Mb/s[4](vzpomeňme na rok 1992, kdy internet dosahoval průměrné rychlosti 19,2 kb/s).
Regionální poskytovatelé (nejen) pro malé obce
Internet by dnes ovšem nikdy nemohl být tím, čím je, nebýt sítě regionálních poskytovatelů. Co si pod ní představit? Internet, jak ho známe, tvoří jednotlivé páteřní sítě. Ty obvykle ovládají velké nadnárodní firmy, kterým se rozhodně nevyplatí zavádět internetové připojení do každé malé vísky. A právě tady do hry vstupují regionální poskytovatelé internetu.
Ti dnes uživatelům jejich cestu k internetu výrazně usnadňují. Jednoduše řečeno: místo aby byli uživatelé závislí na provozovateli páteřní sítě, regionální poskytovatelé uzavírají smlouvu s provozovatelem páteřní sítě místo nich. Internet pak sami rozvádějí dalším zájemcům z řad běžných uživatelů – včetně obyvatel nejmenších měst a obcí. I velcí provozovatelé si infrastrukturu navzájem pronajímají. Dnes regionální operátoři budují svou infrastrukturu mezi městy a ve městech v regionu stejnými technologiemi jako nadnárodní giganti. Liší se pouze v technologii poslední míle – pokud nejde o optickou síť až do domu. Pak se technologiemi neliší vůbec, naopak mají velkou výhodu v dostatečně dimenzované kapacitě v daném regionu.
Bez internetu bychom žili jinak
Sečteno a podtrženo: ať už žijeme kdekoliv, je dnes Internet nedílnou součástí našich životů. Podle údajů Sdružení pro internetový rozvoj a Českého statistického úřadu mělo již před třemi lety internetové připojení 7,3 milionu Čechů starších deseti let. Pevnou internetovou přípojku má skoro 83 % českých domácností a 98 % firem[5]. Podle Výboru nezávislého ICT průmyslu, asociace sdružující regionální operátory, je dokonce nedostupnost internetu méně než jedno procento. Těch zbylých 16% českých domácností a dvě procenta firem internet z nějakého důvodu nechce.
Není se čemu divit: základní, 2 Mbps internetové pokrytí je dnes na téměř celém území Česka. Podle údajů z Českého telekomunikačního úřadu mají v současné chvíli možnost připojení rychlostí 30 Mbps všechny české domácnosti, s výjimkou malého počtu ve vzdálených oblastech na venkově. I díky tomu můžeme prostřednictvím internetu nakupovat, zadávat platební příkazy, konzumovat zprávy i zábavu a komunikovat s přáteli – byť třeba jen virtuálně.
[4] Zdroj (v článku tabulka s rychlostmi): https://www.lupa.cz/clanky/lte-v-cr-jedno-promile-na-opojeni-nestaci/
