Elektromobilita v praxi: Budou brzy všechna auta elektrická?

Otázek k elektromobilitě, které z různých stran dostávám, je víc od té doby, co jsme s mojí kolegyní a manželkou Pavlou napsali a vydali knížku Elektromobilita v praxi (viz závěrečná poznámka). Poté, co jsem na základě této knížky napsal sérii blogových článků na Médium, přidaly se k otázkám také rozmanité komentáře, ne vždy zdvořilé.

Nebudu se zde zabývat psychologií online bojovníků proti všemu. Chtěl bych se ale zamyslet nad jednou z těch otázek: Myslíte si, že budou za deset či patnáct let všechna naše auta elektrická? (Rozuměno osobní – nákladní doprava je kapitola sama pro sebe.)

Zcela upřímně: Neodvažuji se tvrdit. Ačkoli elektrickou dopravu při své práci podporuji, myslím si, že spíš ne. Vysvětlím zde proč.

Na pomoc si vezmu vědu o řízení, což je nejobecnější teoretické východisko při mé práci manažerského konzultanta. Zde konkrétně Maslowovu hierarchii lidských potřeb.

Abraham Maslow byl americký psycholog žijící v minulém století a je všeobecně známý právě onou hierarchií či pyramidou lidských potřeb. V ní vymezil a seřadil lidské potřeby od základních až po ty vrcholové takto:

Nejnižší, fyziologická úroveň představuje ty nejzákladnější lidské potřeby jako jídlo, spánek či střecha nad hlavou.

Nad ní stojí potřeba jistoty. To znamená pocit bezpečí, uspořádaného světa a schopnosti pracovat.

Další, vyšší potřebou je společenská potřeba. Ta se váže ke vzájemné sounáležitosti lidí a zahrnuje pocity přátelství, lásky a potřebu rodiny.

Ještě vyšší je potřeba uznání. Ta zahrnuje uspokojení takových potřeb, jako je sebevědomí, respekt či pocit vlastní důležitosti.

A konečně na vrcholu pomyslné pyramidy lidských potřeb stojí potřeba seberealizace. Jde o pocit vlastního uplatnění a rozvoje. Podle některých zdrojů profesor Maslow prý tuto potřebu později ještě upřesnil na potřebu dosažení životního štěstí a přispívání následující generaci.

Vždy přitom platí, že může k uspokojení vyšší potřeb dojít až po uspokojení nižší potřeby. Hladový člověk touží nejprve po jídle a sebeatraktivnější příležitost k seberealizaci jej nebude příliš zajímat.

Promítněme si nyní do této hierarchie automobil a jeho roli v životě lidí.

Pro řadu z nás představuje prostředek k tomu, abychom mohli nakoupit jídlo, dostat se do práce a vidět se s příbuznými a přáteli. Pokud budeme pro uspokojení těchto „nižších“ potřeb více či méně závislí na automobilu, bude nám jedno, jaký to bude. Důležité je, že jezdí.

Základním problémem osobních elektromobilů je v současné době na jedné straně politický a legislativní tlak na výrobce k elektrifikaci jejich sortimentu, na straně druhé relativně vysoká pořizovací cena a omezený dojezd vozidel v porovnání s tradičními pohony.

Automobilky to řeší tím, že se zaměřují na luxusní třídy. Potvrzují to i výzkumy, podle nichž mají elektromobily v Evropě v luxusních třídách větší podíl než automobily se spalovacími motory (zdroje těch informací najde čtenář ve výše zmíněné knížce).

V této kategorii automobilky cílí zejména na velké firemní parky, kde elektromobily užívají zaměstnanci z vůle a za peníze svých bohatých zaměstnavatelů, pro něž je klimatická image součástí propagace. Na pověstném chvostě pak zůstávají „lidové“ elektromobily pro jednotlivce s nízkými a středními příjmy. Ty jsou dnes příliš drahé na to, aby jejich užitná hodnota odpovídala vyšší ceně v porovnání s tradičními pohony.

Z tohoto pohledu je tedy elektromobil stále spíše záležitostí těch, kdo mají dostatek prostředků, aby jim sloužil k uspokojení potřeby uznání a potřeby seberealizace. Jinak řečeno, na dobrý pocit z přispění k záchraně naší planety v podobě nákupu a užívání ekologicky a klimaticky šetrných elektromobilů, jakožto „vyšší“ potřebu, dosáhnou stále jen někteří.

Nenechme se přitom mýlit nepřípadným srovnáváním, například Česka s Norskem. Norsko je v mnoha ohledech s Českem nesrovnatelné – počínaje nerostným bohatstvím (zejména zásobami zemního plynu), přes prakticky stoprocentně „obnovitelnou“ elektřinou až po vysokou míru zdanění.

Dokud nebudou na trhu cenově dostupné elektromobily pro široké vrstvy obyvatel, které by se navíc svojí užitnou hodnotou blížily tradičním pohonům, budou pro zmíněné „nižší“ potřeby stále sloužit jakékoliv automobily. Mohou být staré, ojeté, poruchové a „totálně out“, ale budou jezdit a budou cenově dostupné.

Nařizovat elektromobily jednotlivcům takříkajíc jako dobro z moci úřední je cesta do pekel, jak nás nejednou poučila historie. Obzvláště pak v situaci, kdy ona „moc úřední“ si takové auto obvykle nemusí pořídit ze svého. Nad občanem a nad zákazníkem ještě nikdo nezvítězil.

Jako jedinou cestu kupředu v současné situaci vidím technický a ekonomický vývoj. Elektromobily převáží, až (pokud) díky ekonomii z rozsahu a vývoji technologií nabídnou řadovému občanovi této země srovnatelnou cenu a srovnatelný užitek, jako automobil s tradičním pohonem. Dost možná, že to nakonec bude mix bateriových a palivočlánkových vozidel, podle vlastností a ceny.

Kdy to bude, si netroufám hádat. Nelze přitom navíc pominout ani vývoj v oblasti spalovacích motorů a nízkouhlíkových paliv – i když ve prospěch elektrického pohonu stále mluví jeho mnohem vyšší energetická účinnost, oproti spalovacím motorům zhruba dvoj- až trojnásobná.

Každopádně takovýto proces půjde nejspíš mnohem pomaleji než zmíněné nařizování elektromobility z moci úřední. Bude zato trvalejší a udržitelnější – nejen tedy ekologicky a klimaticky, ale také ekonomicky. Ekonomika je přirozeným motorem změn a pokroku – bez ní se takový vynucený proces dřív či později zastaví.

Tento článek je převyprávěním mého komentáře na našem odborném portále www.smartcityvpraxi.cz. Informace zde uvedené vycházejí především z naší výše zmíněné publikace Elektromobilita v praxi, která je volně ke stažení zde: https://www.smartcityvpraxi.cz/rozhovory_komentare_253.php. V ní jsou podrobněji specifikovány také informační zdroje, z nichž čerpala. O Maslowově hierarchii lidských potřeb jsem psal například ve své knížce Marketing a strategické řízení ve veřejných službách (Grada 2014).