Léto s vůní manga: Černí a bílí

Povídání při čekání

Mosambičan je přeborníkem v čekání na něco, na někoho, případně na něco a na někoho. Na rozdíl od nás Čechů je k tomu vybavený dostatkem trpělivosti.

Abychom ale nečekali jen tak naplano, probírali jsme přitom často s Manuelem otázky, jako je rasismus, politika nebo nedávná mosambické historie. Zkrátka věci, které jsme tu sami nezažili (a některé nezažil ani Manuel), ale jsou důležité pro pochopení této pozoruhodné země a její současnosti.

Napřed zkusím něco z toho shrnout sám, tak jak jsem to pochopil z literatury i od místních, a moc se do toho nezaplést. Pak dám slovo „bráchovi“ Manuelovi.

Trocha nedávné historie – od boje za osvobození po občanskou válku

Začalo to zkraje šedesátých let. V celé Africe, a tedy i v Mosambiku, vznikala národně osvobozenecká hnutí. V Tanzanii zformovali mosambičtí odbojáři Frontu za osvobození Mosambiku, portugalsky Frente de Libertação de Moçambique – FRELIMO.

Jak takový boj za svobodu v praxi probíhal? Podle pamětníků tu byly na jedné straně partyzánské boje podporované místním obyvatelstvem, které například pomáhalo se zásobováním. Na druhé straně armáda, která vždycky tvrdě zakročila, doslova ty partyzány lovila a vypalovala jim domy. Roztáčel se kolotoč násilí na obou stranách mezi mosambickými lidmi a portugalskou armádou.

Když v Portugalsku padl autoritářský režim, portugalská vláda a FRELIMO podepsali v zambijské Lusace mírové dohody a nakonec byla v roce 1975 vyhlášena nezávislost. Veškerou moc mělo v rukou FRELIMO, které si dalo za cíl vybudovat socialismus podle sovětského a čínského vzoru.

Většina lidí prý tomu fandila. A není se co divit. Byli to hlavně mladí lidé, nadšení a nezkušení. Pak ale zcela zákonitě přišlo vystřízlivění. Starší generace a pak i generace dnešních šedesátníků začala poznávat, že každá mince má dvě strany. Situace vyvrcholila v občanskou válku, která trvala až do roku 1992. Hovoří se o více než miliónu obětí. Odpůrce režimu reprezentovalo RENAMO, tedy Mosambický národní odpor.

RENAMO také vedlo partyzánský boj. Ovšem na rozdíl od partyzánů z FRELIMO, kteří bojovali proti ozbrojeným silám nebo vládním institucím a běžné občany nechávalo na pokoji, útočilo RENAMO podle vyprávění hlavně na civilisty. RENAMO, to prý byla noční můra pro obyčejné lidi.

Jak jsem se postupně dovídal od Manuela, on sám měl příbuzné, kteří nikdy nebyli v armádě, a přesto je zabilo RENAMO. Někteří ti příbuzní ani nemají hrob – zabili je uprostřed těch strašných a nesmyslných bojů neznámo kde. Válka si prostě nevybírá. Je jí jedno, jestli jsi černý nebo bílý, komunista nebo liberál. Stačí být v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.

Lidem nakonec vůbec nezáleželo na tom, k jaké ideologii se kdo hlásil – šlo o to, jak se kdo choval. FRELIMO, které se stejně jako RENAMO nakonec přeměnilo na politickou stranu, je proto mezi obyvatelstvem dodnes mnohem populárnější.

Neradostné úvahy a naděje nakonec

Při cestování po okraji Maputa vídáme zchátralé pozůstatky továren. Prý kdysi za Portugalců prosperovaly. Také vídáme fronty speciálních náklaďáků s hliníkovými ingoty, mířícími do přístavu. O mosambických cestách a silnicích už toho v našem vyprávění zaznělo spousta.

K tomu slyšíme spoustu neveselých komentářů, které si netroufáme soudit.

Po osvobození to mosambická vláda podle všeho vzala za špatný konec. Vítězové začali dělat dusno, portugalští Mosambičané dostali strach a utíkali do vlasti svých předků. Tam se stali uprchlíky ve vlastní zemi, zatímco mosambickým továrnám náhle chyběli pracovníci i manažerské zkušenosti. Hospodářství začalo upadat.

Velké zahraniční firmy prý dnes vyvážejí z Mosambiku jeho nerostné bohatství v surově podobě, aniž by daly příležitost k přidané hodnotě nebo tu nechávaly patřičné daně.

Vláda prý nekoná, a peníze poplatníků končí kdovíkde.

Také o mosambické chudobě se toho ze statistik, z vyprávění i na vlastní oči hodně dovídáme.

Jakže to říká ono známé švédské přísloví? Nejlepší místo, kde najdeš pomocnou ruku, je konec tvé paže.

Když o tom s Pavlou přemýšlíme, vidíme naději v mladé generaci, pro niž budou boj za svobodu a občanská válka i jejich politické dozvuky jednou „pravěk“. Bude řešit své vlastní problémy, nezatížená minulostí. Staří si snad budou stěžovat na nevděčnost mladých, protože si pošetile neuvědomí, že tenhle generační proces je ozdravný. A mladí přitom na ně budou hledět shovívavě, stejně jako u nás.

Barevný svět

Mosambičané, které potkáváme, jsou černí, bílí i „tak napůl“. Nikdo se nad tím nepozastavuje a nikdo nevypadá, že by s tím měl problém. Tady dnes žijí černí a bílí pospolu. Pokud jsme tu my sami někdy jako rarita, je to kvůli našemu vzdálenému původu, ne kvůli světlé pleti.

Naopak hovoříme-li někdy s místními lidmi o tom, že vidět v Česku Afričany hnědé pleti je stále spíše nezvyklé, upřímně se tomu diví. Manuel v takových situacích vždy přispěchá s celkem logickým vysvětlením, že Česko nemělo africké kolonie, a tudíž ani jejich občany ve své zemi.

Koneckonců, můj mosambický „brácha“ má pleť tmavohnědou a já narůžovělou. Tak kdeže je ta černá a bílá.

Zažil jsi ty sám někdy nevraživost mezi Portugalci a původními Mosambičany?

Já jsem s Portugalci nikdy problém neměl. A víš proč?

Když mě máma čekala a přišlo to na ni, byl to portugalský soused, který ji odvezl do porodnice. Díky jednomu Portugalci jsem tedy vlastně přišel na svět.

Jiný Portugalec kdysi viděl tátu, jak si vydělává umýváním aut. Nechal ho napsat pár vět a s výsledkem byl spokojený. Nato mu zařídil místo u státních drah, čímž začala jeho profesní kariéra. Dotáhl to, jak už jsem říkal, až na průvodčího a revizora.

Když tehdy po osvobození utíkali Portugalci před pomstychtivými vítězi, tentýž Portugalec nám tu nechal nábytek. Ten bytelný stůl je v mém původním domě dodnes. Ano, ten, co jsi u něj obědval, když jsme byli na návštěvě v místech mého maputského dětství.

A ještě jeden příběh. Když jsem, ještě před studiem v Československu, pracoval jako středoškolsky vzdělaný ředitel logistiky u státního podniku pro elektroinstalace, vyslal mě zaměstnavatel do Portugalska nakoupit nějaké součástky. Cestoval tam se mnou portugalský ředitel výroby. V práci jsme se permanentně hádali – to víš, výroba a zásobování. Jeden prý neví, co by chtěl, ten druhý to prý nedodává včas a v pořádku. Ta moje cesta do Portugalska se ale seběhla hrozně narychlo, prakticky ze dne na den. V tom zmatku jsem odletěl bez peněz, a neměl jsem na hotel. No a spal jsem nakonec kde? Ano, doma u toho „hrozného“ portugalského kolegy, se kterým jsme mimochodem dodnes přátele a navštěvujeme se.

To pak člověk vidí vztah bílých a černých úplně jinak, že. A co rasismus, zažil jsi ho někdy, třeba za svého pobytu v Československu?

Semtam ano. Ale ten pravý zlý rasismus jen málokdy. Jednou jsem třeba seděl v pražské restauraci s přítelkyní a jakýsi člověk na ni začal dorážet, proč že tu vysedává s opicí. Důstojně odpověděla, že ten pán vedle ní je inženýr a mluví perfektně česky. On se hned začal poníženě omlouvat. Byl to hlupák a ještě k tomu zbabělec. Takoví ti rasisté bývají.

Jinak jsem ale zažil spíš takové přihlouplé vtípky z rozpaků nebo situace z nedorozumění.

Když se mě kdysi v Čechách kdosi hloupě zeptal, jestli u nás žijeme na stromech, odpověděl jsem mu: „Ano, žijeme. A váš velvyslanec má ten největší strom.“

Když jsem, už jako pracovník pražské energetiky, šel jednou připojit po poruše jedné paní odpojenou elektřinu, uviděla moji černou tvář a přibouchla mi dveře před nosem. Zahlásil jsem v práci, že jsem nemohl splnit úkol. Mí kolegové se s milou paní nemazlili. Zavolali jí, že rasismus se u nich nenosí. Ať mi tedy kouká otevřít, jestli chce svítit. A paní byla najednou jak vyměněná, hned otevřela, moc děkovala a nabídla mi domácí sušenky.

Nebo kdysi jsme byli se spolužáky z ČVUT na horách na lyžích a já jsem jednou vyrazil na vlastní pěst.

Ten příběh dobře znám od Pavly. Všichni tě prý hledali, ale dotaz „Neviděli jste tu černocha na lyžích?“ místní lidé brali jako nějakou mládežnickou hru.

Já jsem si poradil. Jen v jednu chvíli jsem potkal jakousi paní, a ta byla ze mě chudák v šoku tak, že leknutím upadla. Pak se ale hned vzpamatovala a moc se omlouvala. Zjevně se styděla za to, jak bych si to býval mohl vyložit. Já jsem ji chlácholil – jsem prostě tmavý, no.

A jak s odstupem vidíš tehdejší vztahy mezi tmavými Mosambičany a Portugalci dobách svého dětství?

Jak už jsem řekl, já jsem v Maputu chodil na základní a střední školu, měl jsem skvělé portugalské kamarády, společně jsme zpívali portugalskou hymnu pod portugalskou vlajkou a cítili jsme se být portugalskými občany.

Mosambičané a Portugalci se kamarádili, ale když se třeba přihodilo neštěstí a opilý Portugalec přejel černého Mosambičana, nic se mu nakonec nestalo. Na druhou stranu, když pak po osvobození třeba černí chtěli bůhvíproč lynčovat bílého Portugalce, jiní černí ho před nimi chránili.

Prostě tahle země nikdy nebyla černobílá, což. A ještě jedna otázka: Co boj za svobodu – bojoval taky někdo od vás z rodiny?

Tenhle boj za svobodu, to byly hlavně akce mladých mužů, kteří většinou neměli vlastní rodiny. Můj táta se jich kupříkladu nezúčastnil, protože měl tehdy mne a mé tři další sourozence a všechny nás musel uživit. Byli ovšem i jiní, kteří opustili své manželky a děti, aby šli bojovat za svobodu, stejně jako jsem já opustil svou první ženu a děti, abych šel studovat.

Ale můj strýček Luís z Xai-Xai (čti „Šaišai“, pozn. JS), bratr mého táty, byl tehdy svobodný. Mezi bojovníky za svobodu měl kamarády z dětství. Jednou se domluvili, že spolu s nimi uteče do Tanzanie, kde měli mosambičtí bojovníci za svobodu základnu. Jenže to nedopadlo, protože prý den předtím vypil trochu víc piva než obvykle, a přišel pozdě na sraz.

Zní to jako legrace, ale dál už to tak veselé nebylo. Strýček Luís udržoval s těmi bojovníky průběžně kontakt. Párkrát ho kvůli tomu Portugalci posadili do vězení a prý ho i mučili, i když ne tak, jako ty aktivní bojovníky.

Epa! Neměl bys na závěr z té pohnuté doby přece jen nějakou aspoň trochu veselou historku?

Každá doba má i takové příběhy. Třeba tenhle z roku 1991, rok před koncem občanské války, když jsem se vrátil zpět z Československa. Chtěl jsem tehdy navštívit svého milovaného strýčka Luíse v Xai-Xai. To je z Maputa podél pobřeží nějakých dvě stě kilometrů, po silnicích mnohem víc, přičemž po rozbitých silnicích a železnicích prakticky nešlo cestovat. Měl jsem ale kamaráda, který byl pilotem vojenského letectva. Domluvili jsme se tedy, že mne a pár dalších cestujících vezme malým vrtulovým letadlem do Xai-Xai.

Ve čtyřmístné Cessně jsem cestoval vzadu s paní, která měla na klíně dítě, vpředu byli dva piloti. Odstartovali jsme v pořádku z Maputa a letěli celkem v klidu. Asi deset minut před předpokládaným přistáním ale kdesi uvnitř letadla něco bouchlo, byl vidět kouř a cítit zápach spáleného elektrického zařízení. Všichni jsme se vylekali, včetně pilotů. Jeden z pilotů, ten můj kamarád, se na nás obrátil dozadu a oznámil nám, že se na letadle cosi porouchalo a že se musíme otočit a letět zpět do Maputa, protože v Xai-Xai není nikdo, kdo by nám letadlo opravil.

Jak probíhal zpáteční let?

Motor, zdálo se, normálně fungoval, ale letěli jsme velice nízko při pobřeží. Vyndal jsem z tašky malý fotoaparát, co jsem ho za svých pražských studií koupil na výletě v tehdejší Německé demokratické republice, a vyfotografoval jsem všechny ty vyděšené tváře v letadle. Povídám jim, to bude užitečné pro ty, co nás najdou rozbité, aby nás identifikovali. Pak jsem si sundal boty. Všichni se na mě koukali jak na šílence, ale já jim vysvětlil, že pokud spadneme do moře a budeme muset plavat, boty by mi překážely.

Tak ubíhala minuta po minutě, piloti se potili a já si v duchu říkal: Proč jsi, ty blázne, nezůstal doma u rodičů? Proč musíš zrovna tohle zažívat tady, po sedmi letech života v zemi vzdálené přes deset tisíc kilometrů? A proč ten pilot pořád letí tak hrozně blízko kokosových ořechů na palmách a vln na pobřeží…?

Jak to nakonec dopadlo?

Jak vidíš, jsem živý. Přistáli jsme bezpečně v Maputu a teprve pak mi kamarád pilot vysvětlil, co se vlastně přihodilo, proč se tak bál a proč letěl tak nízko. Došlo k poruše na baterii napájející komunikační zařízení na letadle. To by byla za normálních okolností „jen“ nepříjemná technická závada. Jenže tahle země byla stále ještě v občanské válce a na letišti měli rozkaz střílet po každém létajícím objektu, který se jim správně neohlásí. Hrozilo nám tedy, že nás naši vlastní lidé sestřelí, a bylo třeba bezpečně uniknout jejich radarům. V tu chvíli jsem poprvé ucítil, jak se mi třesou nohy a potím se.

A tečka za celým tím příběhem?

Mno… řekl jsem si o adresy všech svých spolucestujících a poslal jsem jim pak na památku ty fotografie jejich sinalých tváří.

Ale úplná tečka to vlastně nebyla. Za strýčkem do Xai-Xai jsem se poté vypravil ještě jednou, pro změnu na korbě náklaďáku vezoucího štěrk na stavbu. Ten náklaďák byl součástí konvoje doprovázeného vojenskými auty po střechu vyzbrojenými těžkými zbraněmi. Střídala se zběsilá jízda po rozbitých silnicích s přestávkami, kdy vojáci zkoumali, zda je dál bezpečno. Nepřej si vidět, jak jsem vypadal, když jsme byli šťastně v Xai-Xai.

Těžko říct, která z těch dvou cest byla náročnější. Každopádně je ale z toho vidět, jak to tu tehdy vypadalo – válka se chýlila ke konci, ale ještě nebyl mír.

Uf, to bylo napínavé. Díky za trpělivost, brácho.