Článek
1. Ne vše jsou informace – ptejte se, co z toho pro vás plyne
Manažerská věda praví, že informace jsou takové údaje či sdělení, které snižují naši nejistotu při rozhodování. To ostatní může znít zajímavě nebo dráždivě nebo děsivě, ale informace to nejsou.
V záplavě rozmanitých mediálních sdělení je dnes často obtížné najít informace. Je proto užitečné se vždycky po přečtení (nebo vyslechnutí) něčeho dráždivého zastavit a zamyslet: Co z toho pro mne plyne? Je to pro mne vodítko pro rozhodování v dalším každodenním životě?
2. Rozmyslete si, zda dáte inzerentům svůj „kus“
Média jsou živa z reklamy a reklamu zadávají pracovníci marketingu u inzerentů. Za léta své praxe jsem poznal hodně pracovníků marketingu, ale rozumných jen pár. Většina z nich se řídí tím, čemu říkám filosofie vojenského skladníka: Každý kus se počítá.
Od toho se odvíjejí i tržby z reklamy. Každé přečtení, každé zhlédnutí je z pohledu inzerce cenný „kus“. Média na to přirozeně reagují a vytvářejí se tak, aby těch „kusů“ bylo co možná nejvíce. To je i vysvětlení, proč se nezřídka pod dráždivým nebo šokujícím titulkem skrývá obsah, který nakonec ani tak dráždivý nebo šokující není.
Pokud vás tedy takový strašný titulek instinktivně vede k rozkliknutí (nebo koupení novin či zhlédnutí daného pořadu), zkuste se na chvíli zastavit a zeptat se: Opravdu jim chci dát svůj kus?
A pokud už se stalo, dá se ta hrůza odmávnout: No, tak inzerenti se prohnou a redaktoři se pomějí, budiž jim přáno.
3. Nebuďte kořistí nenávistníků, aneb Nikdy se nehádej s blbcem
Přečtete si článek, jehož obsah vás dopálí, a svrbí vás prsty na klávesnici, abyste si to s autorem vyříkali v diskusi? Zastavte se.
Ve všech koutech nekonečného internetového prostoru už už právě na vás číhají lidé, kteří se živí nenávistí a svoji nespokojenost se sebou samými si vybíjejí v takovýchto diskusích. Často i věcný příspěvek převedou do osobní roviny a mlátí kolem sebe hlava nehlava, jen pro tu chvilku čirého potěšení, že to někomu pořádně nandali. A protože ta chvilka je pomíjivá, brzy jdou dál, hledat další kořist. Proč tedy být takovou kořistí.
Jistý český klasik se dal slyšet ve smyslu: Nikdy se nehádej s blbcem, protože po půl minutě už je to hádka dvou blbců. Ať už to bylo řečeno právě takhle nebo trochu jinak, je to velká pravda.
4. S úsměvem jde všechno líp
S pokleslým duchem je těžké řešit skutečné problémy v našem životě, proto je užitečné si udržovat vnitřní nadhled a pohodu, i když to dá občas práci. S nadhledem je potřeba přistupovat i k dráždivému a šokujícímu mediálnímu obsahu. Mně k tomu často pomáhají rozmanité hlášky z literatury, třeba z Čapkových povídek.
U senzačních titulků se mi okamžitě vybaví ta, kde slovutný profesor vyzve účastníky experimentu, aby na náhodně vyřčené slovo reagovali libovolným jiným slovem, které je zrovna napadne. On že z takových slovních asociací po nějaké době pozná, jaká je jejich profese. Přihlásivší se účastník ovšem reaguje přímo vodopádem slov. Na slovo „kladivo“ třeba okamžitě vychrlí: „Kleště. Tahat odpověď kleštěmi. Rozbil mu kladivem hlavu.“
Profesor zakrátko uhodl, že ten pán je novinář.
Kdykoli narazím na nářky na zkaženost světa a mladé generace, vzpomenu si na manželku Čapkova pračlověka Janečka a její stížnosti na snachu, která vydělává kůže popelem, místo aby je poctivě oškrábala. Odjakživa se přece kůže jenom oškrabovaly, a jaké to byly kůže!
5. Žijte si svůj život a udělejte si ho krásný
Někteří lidé (vážně, nelžu) jsou schopní se do krve pohádat o různé podrobnosti ze života takřečených celebrit, které znají jen z médií, a o svůj názor na tyto celebrity. Podobné je to i s hádkami o politice. Z takových diskusí pak člověk může odejít s pocitem, že je všechno špatně, i když se ho to vlastně nijak bezprostředně netýká.
Nač ale žít životy druhých, když máme ten svůj a máme ho takový, jaký si ho uděláme. Někdy stačí se jen rozhlédnout. Před časem jsme v Mosambiku promítali našim přátelům fotografie české přírody a měst, abychom ukázali, odkud jsme. Sami jsme žasli, jak byly oproti písku afrického předměstí krásné a pestré.
A to nemluvím o tom, že se tu dá jít jen tak do lesa a koupat se v řece, aniž by nás přitom něco sežralo.
