Článek
Na rozdíl od zde zmíněné maminky je můj děda už dávno na pravdě Boží. Tyto střípky ze života tedy čerpají jednak z mých vzpomínek na něj, a jednak ze vzpomínek na různá vyprávění a rodinné zkazky. Těch i oněch jsem si užil požehnaně. Pochopitelně vzpomínky časem blednou a zkazky se různě upravují, aby vygradovaly do té správné pointy. Ale příběhy tu koneckonců nejsou od toho, aby věrně zachycovaly historii, ale spíše aby pobavily, případně daly trochu toho poučení.
Kterak chudý tovaryš k živnosti přišel a vzít si ji (tak docela) nenechal
Můj děda se na rodné Vysočině vyučil malířem pokojů a jako mladý tovaryš odjel do brněnských Židenic, kde si našel práci u uznávaného mistra malíře. Pan mistr měl tři dcery, jimž dal krásná česká a tehdy ne tak úplně obvyklá jména: Milada, Helena a Ludmila. K tehdy nejběžnější Marii měl prý stavovskou výhradu: „Mařenu má každé pastéř.“
Podrobností téhle dědovy životní epizody neznám. Nicméně její konec byl přímo románový: Tu Helenu si vzal za ženu a oba se odstěhovali na kraj Prahy, kde se děda „udělal pro sebe“ čili začal jako živnostník – pan mistr.
To bylo tak někdy na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Živnosti se dařilo a nezničila ji hospodářská krize ani protektorát. V době, kdy byl automobil stále spíše znakem luxusu, si jej děda pořídil jako pracovní prostředek pro převážení svých barev a štaflí. Rodinná vyprávění také byla ještě dlouho plná různých jmen patřících dědovým učedníkům, kteří byli díky babiččině široké náruči opečováváni jako členové rodiny.
S dědovou živností udělal krátký proces až komunistický režim. Ale ne tak docela. Jako zaměstnanec barrandovských ateliérů vynakládal děda svůj um na filmové dekorace a vedle toho jako „pan majstr“ dál čile melouchařil. Dnes bychom řekli, provozoval živnost kdesi na pomezí rodinné výpomoci a šedé ekonomiky. A provozoval ještě hodně dlouho v důchodu, dokud upracované ruce a nohy sloužily. Nevyčníval, ale nezlomil se. Zůstal věrný své bratrské víře a obyčejné lidské poctivosti.
Také se nepřetvařoval. Babička vyprávěla, jak prý byl kdysi pozván do „nóbl společnosti“, charakteristické afektovaným jazykem – madam sem, milostpaní tam, a tak podobně. Do toho vstoupil pan majstr s přátelským: „Dobrý vodpoledne vespolek, tak jak se daří?“
Veselý motorista s „vučílistem“
Jak řečeno, udělal si děda hned zkraje autoškolu a pořídil si auto. Vždycky před odjezdem pronesla babička obligátní kontrolní dotaz: „Máš vučílist?“ Dost jsem se divil, když mi jednou děda ten „vučílist“ ukázal a na něm bylo napsáno: Řidičský průkaz. Až mnohem později jsem se z literatury dověděl, že řidičáku se za první republiky říkalo Vůdčí list.
Protože byl děda z chudé Vysočiny, byl tomu přiměřeně šetrný, což se prý podepisovalo na spolehlivosti pragovek a dalších aut z druhé ruky, která si kupoval. Slyšel jsem k tomu všelicos.
Třeba, jak hned po absolvování autoškoly sbalil početnou rodinu i s příslušným nákladem a vypravil se na cestu za příbuznými do Brna. Lilo prý jak z konve a stěrač (jeden jediný, s motorkem nahoře na předním skle) vypověděl službu. Nakonec prý spolujezdec prostrčil zevnitř tím motorkem babiččinu pinzetu, uchopil do ní osičku stěrače a takto s ním celou cestu otáčel sem a tam.
Jiné jeho auto prý mělo gumy zcela zpuchřelé. Když už nebylo na cestě čím zalepovat duše, vyřešil děda kritickou situaci nápaditě: Odebral se s dekou do nedalekého pole s ovsem a tím natrhaným ovsem kola vycpal. Největší díru prý převázal řemenem od kalhot, a zase se jelo. Ne snad úplně komfortně, ale jelo.
Auto měl děda ustájené v garáži u jednoho podivného souseda. Časem získal nepříjemný dojem, že se mu z nádrže ztrácí benzín. Rozumějme, víko nádrže bylo pod kapotou, a kapota ani to víko se nezamykaly. Dojem je dojem a důkazy jsou důkazy. Děda prý vyřešil situaci po svém. Pod kapotu umístil ceduli: „Ty lumpe, jestli mi budeš krást benzín, urazím ti pracky.“ Napříště se prý soused tvářil nějak divně, ale nic neříkal. Děda také nic neříkal a benzín se mu přestal ztrácet.
Moje vzpomínky na dědu-řidiče jsou spojené hlavně s jeho Škodou 422. Fotografii nemám, ale jak takový vůz vypadal, na to se můžete podívat třeba sem. Protože dědova škodovka byla auto na práci, ne muzejní veterán, doznala časem různé změny a vylepšení. Především to byla trubková ohrádka na střeše, kam se vešlo tolik nákladu, že naložené auto bylo nakonec málem vyšší, než delší. Cesta na chalupu vzdálenou dvě stě kilometrů byla anabáze na celý den.
Tahle škodovka si totiž spokojeně broukala ve třicítce nebo čtyřicítce. Když to děda rozjel, hrdě hlásil: „Jedem padesátkou. Jedem šedesátkou.“ Když se rychlost začala blížit osmdesátce, spustila babička lament: „Jak to jedeš, dědku bláznivá, dyť nás všechny zabiješ.“
Jednou prý dědu chytla silniční hlídka, že překročil povolenou rychlost. Místo vytáček se hlasitě rozesmál a žádal o úřední potvrzení, že tahle jeho škodovka jela nedovolenou rychlostí. Prý, že si ho dá za rámeček.
Zachránce z chaloupky ve stráni
Zmíněná chalupa byla vlastně taková chaloupka ve stráni, kterou děda s pomocí rodiny vypiplal ze zbořeniště do veselého prázdninového bydlení. Její stěny byly plné dědových olejomaleb tamní půvabné krajiny mezi Orlickými horami a Jeseníky a zmíněná škodovka se tam navozila něco odpadového dříví z nedaleké kartáčovny na topení.
Na menší nákupy do vesnice v údolí se děda přesouval s batohem na zádech jiným veteránem – na starém mopedu Stadion. Ten moped sehrál také důležitou roli při jeho záchranné akci.
Jednou v bouřce zapálil blesk stavení naproti přes údolí. Děda jak byl, v trenýrkách a v holínkách, na nic nečekal. Hodil přes sebe pršiplášť, nastartoval svého dvoutaktního oře a liják neliják, bouřka nebouřka, bláto nebláto, rychle do vesnice pro hasiče.
Prý mu za to pak děkovali v místním rozhlase. Děda to ovšem neslyšel – tam nahoře na samotě žádný jeho amplion nebyl.
Ani sovětská arogance ho neporazila
Na sklonku života, když už unavené ruce a nohy vypovídaly službu, obýval děda byt v rozlehlé nájemní vile, původně sídle jakéhosi zámožného továrníka. Na tu vilu ovšem (v době hluboké normalizace) dostala zálusk jedna sovětská státní příslušnice, provdaná „na západ“ – do Československa. Nápis SSSR na pase v kombinaci s hysterickou povahou stavěl do pozoru funkcionáře jak generálská inspekce vojáčky. Není divu, že bylo toto sídlo úředně rekolaudováno na rodinný domek.
Normální postup by byl, nabídnout dědovi za jeho byt přiměřeně kvalitní náhradu. Zmínění manželé ovšem zvolili postup sovětský: Začali dědovi i rodině, která mu chodila pomáhat, všelijak znepříjemňovat život – od vypínání proudu (pojistky byly o půldruhého patra níž), přes nahrazení vodovodu pumpou na dvoře až po fyzické útoky na vnučku s nákupem – samozřejmě beze svědků. To vše doprovázeno „důraznými“ (a bezdůvodnými) stížnostmi na zmíněnou vnučku ve škole.
Jenže děda zůstal jako křemínek z té jeho Vysočiny. Lidi z toho větrem ošlehaného kraje jen tak neporazí nedostatek pohodlí ani lidská chamtivost.
Nakonec kapitulovaly úřady a dědovi milostivě nabídly městský krcálek s jedním umyvadlem a společným záchodem na chodbě – nepříliš pohodlný, ale bezpečný. Dokud se o sebe dokázal aspoň trochu postarat, bydlel tam „ve svém“ a chodili jsme mu jen pomáhat. A protože duch zůstával stále svěží, sledovali jsme, jak tam děda pilně studuje Němčinu pro samouky.
Co zbylo
Jak šel čas, po dědovi už mi toho moc nezůstalo. Pár jeho olejomaleb (jedna z nich je zde na titulní fotografii), krásné vzpomínky a snad i duše drobného podnikatele, které se příčí poklonkování i poroučení. Také hlas přírody, který nám káže, že na prvním místě je rodina a láska k potomstvu. A ovšem, silná náklonnost k muzice a písničkám všeho druhu.
Dnes se sám zvolna dostávám do dědova věku, kam až mi sahají vzpomínky. Když si hraju s malým prasynovcem, cítím jakési déjà vu. Když prozpěvuji vnučce v náručí, bezděky mne napadají dědovy písničky.
To není málo.
