Článek
Když se v českém veřejném prostoru objeví jméno Filip Turek, málokdo zůstane chladným. Pro někoho je to charismatický „alfasamec“ v dokonale padnoucím obleku, který konečně říká věci „tak, jak jsou“. Pro jiné je to nebezpečný egocentrik s fascinací temnou historií a velmi pochybnou minulostí. Filip Turek, muž mnoha tváří – od „formulového“ pilota, přes europoslance až po čerstvého vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal – si vybudoval kariéru na mixu drahých aut, ostrých loktů a schopnosti vybruslit z každého skandálu s úsměvem a novým doutníkem v ruce.
Jeho postava jako by vypadla z estetiky 90. let, ovšem s dokonale zvládnutým marketingem digitálního věku. Zatímco jeho kritici sčítají fotky se zdviženou pravicí a archivy rasistických komentářů, on se jim směje zpoza volantu vzácného jaguaru a sbírá statisíce preferenčních hlasů od mladých voličů, kteří v jeho aroganci vidí odvahu. Tato hra na „vymítače politické korektnosti“ mu vynesla nejen křeslo v Bruselu, ale v lednu 2026 i kontroverzní vládní post pod křídly Andreje Babiše. Je to paradox, který fascinuje: odpůrce Green Dealu, který má nyní z ministerské kanceláře (kterou zdědil po svém stranickém šéfovi Petru Macinkovi) paradoxně kormidlovat český postoj ke klimatu.
Baron Prášil za volantem: Závody, kde startoval skoro sám
Pikantním detailem zůstává, že jeho nejslavnější titul šampiona kategorie Formule 4 Trophy v roce 2017 byl v podstatě vítězstvím za docházku. Šlo o nejnižší možnou podkategorii, ve které byli za celou sezónu hodnoceni pouze čtyři jezdci. Turek zvítězil jednoduše proto, že jako jediný odjel všech pět závodů, zatímco jeho největší soupeř, patnáctiletý junior Santos, se zúčastnil jen dvou víkendů.
Z Turkových dvanácti vítězství jich hned několik získal v situacích, které měly k dramatickému závodění daleko. Čtyřikrát zvítězil jako jediný jezdec ve své kategorii, takže k trofeji mu stačilo projet cílem. Šestkrát vyhrál proti jedinému soupeři – buď zmíněnému juniorovi, nebo amatérskému nadšenci v důchodovém věku. Pouze ve dvou případech porazil více než dva konkurenty.
Zatímco v celkovém pořadí končil Turek pravidelně na chvostu startovního pole, díky drobným podkategoriím mohl vždy pózovat s pohárem. Pro fanoušky tak vytvořil dokonalou iluzi šampiona. V digitálním světě totiž fotka s trofejí a doutníkem prodává mnohem lépe než výsledková listina, která odhaluje, že „mistr světa“ závodil v seriálu, kde byla účast důležitější než rychlost.
Promiskuita jako štít: „Každý si někdy zaplatil“
Jedna z nejvíce propíraných kauz se týká Turkovy otevřenosti ohledně placených milostných služeb. V rozhovoru pro pořad Real Talk s odzbrojující upřímností přiznal, že si za sex platil, a přidal k tomu lidové moudro o tom, že nevidí rozdíl v tom, zda „šukat za peníze, když může zadarmo“ (a naopak). Zatímco u běžného politika by takové přiznání znamenalo okamžitý konec kariéry, Turek jej mistrně využil ke své strategii: upřímnost jako zbraň.
Přiznáním k promiskuitě a nevěrám se snaží normalizovat obraz muže, který si bere, co chce, a kašle na společenský diktát. Tímto tahem si u svých fanoušků vytvořil „imunitu“ – pokud se dobrovolně přiznáte k morálně pochybnému chování, zbavujete kritiky možnosti vás něčím šokujícím překvapit.
Když byl později konfrontován s vážnými obviněními z domácího násilí a znásilnění, která prověřuje státní zastupitelství, okamžitě vytáhl kartu „zhrzených milenek“. Jeho argumentace je prostá a marketingově účinná: přiznává „malý hřích“ (nevěru), aby jím v očích veřejnosti překryl a znevěrohodnil děsivé obvinění ze zločinu. Tuto pózu „normálního chlapa s chybami“ využívá k tomu, aby vážná policejní vyšetřování rámoval jako pouhé dozvuky svého bouřlivého milostného života a politicky motivovanou kampaň.
Temné stíny v e-mailech: Od fackování k vyvracení prstů
Zatímco historky o zástupech fanynek mohou v Turkově podání působit jako úsměvné chvástání, obsah e-mailové korespondence z roku 2012 vyvolává skutečné mrazení. Z politikovy prokazatelně používané adresy odcházely zprávy, v nichž se pisatel bez obalu přiznává k surovému bití a ponižování své tehdejší partnerky. „Chápu, že za to nestojím, já tě bil ze žárlivosti, ponižoval, nadával,“ stojí černé na bílém v jednom z mailů, které doprovázejí i kaje za „ubližování v afektu“.
Výpověď oběti v trestním oznámení však zachází do ještě děsivějších, téměř sadistických detailů. Žena popisuje roky trvající peklo zahrnující facky do bezvědomí, rány pěstí do břicha v uzavřené telefonní budce i promyšlené metody mučení. Mezi ně mělo patřit bolestivé vyvracení malíčků nebo škrábání hluboko uvnitř ucha – útočník prý dobře věděl, že tato místa způsobují nesnesitelnou bolest, aniž by zanechala na první pohled viditelné stopy.
Turek všechna tato obvinění paušálně odmítá jako „zcela absurdní“ a označuje je za politicky motivovaný mediální lynč. Jeho obhajoba sází především na tvrzení o „zhrzených milenkách“ a na promlčecí lhůty, které u těchto skutků po letech pravděpodobně vypršely. Nicméně mrazivý fakt zůstává: obraz „úspěšného gentlemana s doutníkem“ dostal trhliny, které nepřebrousí ani ten nejlevnější populismus, ani ten nejlepší autolak.
Sběratel s dýkou SS a šibenicí v kapse
Další vrstvou Turkovy image je jeho neskrývaná fascinace nacistickou symbolikou a estetikou síly. Fotografie se zdviženou pravicí, dýka SS údajně „po otci“, svícen se svastikou na stole nebo helma řecké neonacistické strany Zlatý úsvit tvoří mozaiku, která přesahuje běžné sběratelství. Pro Turka jde o „blbý humor“ či „provokaci“, policie však věc vyšetřovala jako závadný obsah. Trestní stíhání bylo nakonec odloženo jen kvůli promlčení, což politikovi umožnilo dál se prezentovat jako oběť „systémové kampaně“.
Tato fascinace autoritářskými symboly se brutálně promítla i do jeho „diplomatického“ stylu v roce 2017. Incident, kdy za stěrač vozu saúdskoarabského diplomata vložil kresbu šibenice a na střechu položil vystřelenou nábojnici, je v novodobých českých dějinách unikátem. Ambasáda tehdy reagovala diplomatickou nótou a případ řešilo Ministerstvo zahraničí i kriminální policie. Turek se hájil tím, že „bránil svou přítelkyni“ a šibenici zvolil jako srozumitelný symbol beze slov.
Turkovo vysvětlení, že mu nábojnice na auto diplomata „náhodou vypadla z kapsy“ právě ve chvíli, kdy tam umisťoval kresbu popraviště, zní jako z akčního béčkového filmu. Tato historka odhaluje nebezpečný koktejl impulzivity a pocitu absolutní nedotknutelnosti, který si s sebou nese z polosvěta nočních klubů až do nejvyšších pater politiky. Pro kandidáta na post šéfa diplomacie jde o bizarní vizitku, která vyvolává otázku, zda by se jeho styl „vyjednávání“ nezvrhl v mezinárodní ostudu dříve, než by stačil dopálit svůj první ministerský doutník.
Byznysmen v šedé zóně: Miliony v igelitce a zázraky na počkání
Kde bere Filip Turek prostředky na svůj nákladný životní styl? To je otázka za miliony – doslova. Investigativní novináři odhalili, že Turek v minulosti inkasoval miliony korun za opravy a renovace aut jako fyzická osoba, aniž by k tomu měl příslušná oprávnění. Smlouvy psané „na občanku“, peníze přebírané v hotovosti a vyhýbavé odpovědi na dotazy ohledně daní („Mně je to fakt jedno“) naznačují, že jeho vztah k finanční transparentnosti je značně flexibilní.
Tato finanční nečitelnost má i temnější stránku spojenou s rodinným podnikem Zapper-Club. Firma, kterou Turek jako jednatel propagoval, nabízela „zázračné“ přístroje na hubení parazitů a během pandemie i neoficiální „imunitní balíčky proti covidu“. Turek se tak profiloval jako prodejce naděje v krabičce, což je byznys na tenké hraně mezi podnikavostí a klamáním spotřebitele.
Když je dnes jako politik konfrontován s původem svého majetku, volí buď agresivní dehonestaci novinářů, nebo úprk chodbami Sněmovny. Neochota vysvětlit, jak se z neoficiálního opraváře veteránů a prodejce zapperů stal multimilionář, jen posiluje obraz muže, který v šedé zóně ekonomiky nejen přežívá, ale přímo vzkvétá.
Král sociálních sítí: Jízda na hraně (a bez známky)
Turekův styl komunikace je postaven na neustálé provokaci a testování hranic toho, co mu veřejnost ještě „sežere“. Když se na sociálních sítích pochlubil videem, na kterém uhání rychlostí 250 km/h, okamžitě tvrdil, že záběry pocházejí z německé dálnice, kde je rychlost neomezená. Digitální stopa a bdělí uživatelé internetu ho však v rekordním čase usvědčili ze lži – podle okolních budov a značení bylo nezpochybnitelné, že hazardoval na české dálnici D5. Místo pokorné omluvy přišla reakce typická pro jeho styl: arogantní přiznání ke lži zabalené do pózy muže, který si prostě užívá svobody a odmítá se nechat svazovat „nesmyslnými“ limity.
Tato kauza měla vskutku bizarní dohru, která jen podtrhla jeho pocit nedotknutelnosti. Přestože se Turek prezentuje jako špičkový znalec a milovník luxusních vozů, policie při vyšetřování zjistila, že za svůj Mercedes tehdy zapomněl zaplatit dálniční známku. Celý incident nakonec „vyžehlil“ zaplacením pokuty a okázalým darem 50 tisíc korun nadaci pro oběti dopravních nehod. Tento „odpustek“ mu v očích jeho fanoušků opět zajistil status hrdiny – v jejich světě totiž není lhářem, ale někým, kdo se dokáže vykoupit z chyb s grácií a stylem, zatímco ostatní jen „zakomplexovaně moralizují“.
Turek totiž velmi dobře ví, že jeho voliči nehledají objektivní pravdu, ale silnou emoci a pocit sounáležitosti k vůdci, který se „nebojí“. Jeho následovníci touží po někom, kdo se symbolicky nebojí jet 300 km/h proti proudu korektnosti, i kdyby to mělo být jen na tachometru stojícího auta v garáži. On jim tento pocit „vysokorychlostního života“ dodává skrze displeje telefonů, kde se fakta ohýbají podle aktuální potřeby marketingu. Je to politika jako adrenalinový sport, kde největším hříchem není porušení zákona, ale nuda nebo nedostatek sebevědomí.
Může „Hranatý baron“ přežít pravdu?
Filip Turek je fascinujícím úkazem moderní české scény. Dokázal to, co se povede málokomu: proměnit své největší charakterové slabiny v hlavní pilíře své popularity. Každý skandál – od prokazatelných lží o závodnické kariéře přes mrazivé stíny domácího násilí až po sbírání dýk se svastikami – dokáže jeho marketingový stroj přetavit v důkaz o domnělém „honu na čarodějnice“ a útoku „zlého systému“ na nepohodlného vlastence.
Otázkou zůstává, zda česká společnost a politická kultura unese postavy, které si v kapsách nosí nábojnice pro diplomaty a v historii hledají inspiraci u těch nejtemnějších režimů. Filip Turek sází vše na jednu kartu: že v dnešní době už na faktech nezáleží. Záleží jen na tom, jak hlasitě se dokážete smát těm, kteří se vás snaží usvědčit. V roce 2026 už nejde jen o jednoho muže v drahém obleku, ale o test odolnosti celé společnosti vůči politice, která se místo o charakter opírá o doutníkový kouř a digitální iluze.
