Mrija má přemožitele. V poušti Mojave létá dvouhlavé monstrum s rozpětím fotbalového stadionu

Vypadá to jako scéna z vysokorozpočtového vědecko-fantastického filmu, ale je to realita, která má svůj domov v horkém prachu kalifornské pouště. V Mojave Air and Space Port, na místě, kde se historie letectví píše dravým tempem, stojí stroj, který popírá vše, co jsme si dosud mysleli o konstrukci letadel. Se svými dvěma trupy, šesti motory a neuvěřitelným rozpětím křídel je Stratolaunch Roc v současnosti největším létajícím strojem planety.

Tento stroj není jen technickou kuriozitou nebo hračkou pro znuděné boháče. Představuje vrchol ambicí generace „vesmírných baronů“ – miliardářů, kteří se rozhodli, že nízká oběžná dráha Země by neměla být výsadou vládních agentur s nekonečnými rozpočty, ale dostupným hřištěm pro soukromé podnikání a vědecký pokrok. Příběh Roca je příběhem o vizi, která málem nepřežila svého tvůrce, o inženýrském hrdinství a o schopnosti transformovat se v rychle se měnícím světě, kde včerejší technologie jsou dnes již zastaralé.

Příběh Stratolaunch nezačíná u inženýrských rýsovacích prken, ale v hlavě Paula Allena, muže, který spolu s Billem Gatesem založil Microsoft. Zatímco Gates se po odchodu z aktivního vedení softwarového gigantu soustředil na globální filantropii a boj proti nemocem, Allen zůstal věrný svým dětským snům o dobývání vesmíru. Allen nebyl ve vesmírném průmyslu nováčkem. Už v roce 2004 financoval projekt SpaceShipOne, první soukromý pilotovaný stroj, který překonal hranici vesmíru (Kármánovu linii) a získal prestižní cenu Ansari X Prize.

Právě úspěch SpaceShipOne Allena přesvědčil, že budoucnost neleží v obrovských, drahých a nepraktických raketách odpalovaných vertikálně z betonových plošin, ale v konceptu vzdušného startu (air-launch). Allen si uvědomoval, že největším nepřítelem cest do vesmíru není jen vzdálenost, ale samotná fyzika naší planety a fixní infrastruktura.

Tradiční starty raket jsou totiž rukojmími počasí. Pokud je nad Cape Canaveral nebo kazašským Bajkonurem bouřka nebo silný vítr, start se odkládá, což stojí miliony dolarů. Allenova vize byla jiná: vytvořit obří „mateřské letadlo“, které s raketou pod křídlem odletí stovky kilometrů tam, kde je zrovna jasno, a vypustí ji nad mraky. Tím se eliminuje vliv počasí a dramaticky se zvyšuje flexibilita. Navíc, odpalovat raketu z výšky 10 kilometrů znamená, že se raketa nemusí „prokousávat“ tou nejhustší a nejodpornější vrstvou atmosféry. Šetří se palivo, hmotnost i peníze.

Oficiální začátek cesty za největším letadlem světa se datuje do roku 2011, kdy Paul Allen světu oznámil založení společnosti Stratolaunch Systems. Allen věděl, že pro realizaci tak radikální vize potřebuje ty nejlepší mozky v oboru. Návrh a stavbu stroje proto svěřil společnosti Scaled Composites a legendárnímu konstruktérovi Burtu Rutanovi. Rutan, muž, který stojí za nejneobvyklejšími a nejúspěšnějšími experimentálními letadly posledních dekád, byl jedinou logickou volbou. Cíl, který mu Allen vytyčil, byl sice jasný, ale z pohledu tehdejšího letectví naprosto šílený: postavit letadlo tak gigantické, aby mezi svými dvěma trupy dokázalo bezpečně unést a ve velké výšce vypustit raketu střední třídy.

Netrvalo dlouho a vznikající letadlo dostalo přezdívku „Roc“ podle mýtického dravého ptáka z arabských pohádek. Staré legendy pravily, že tento pták byl tak silný, že dokázal v drápech unést i dospělého slona. Při pohledu na technické parametry stroje je zřejmé, že tento název není ani v nejmenším přehnaný. Nejšokujícím údajem je rozpětí křídel, které činí neuvěřitelných 117 metrů. Pro srovnání, doposud největší dopravní letadlo světa, Airbus A380, má rozpětí „pouhých“ 80 metrů. Pokud by Roc stál na jednom konci standardního fotbalového hřiště, jeho křídlo by s přehledem přesahovalo i brankovou čáru na opačném konci stadionu.

Konstrukce samotného stroje využívá koncepci dvou samostatných trupů, známou jako twin-fuselage. I když se tento princip v letectví v minulosti objevil u menších strojů, v tomto měřítku jde o naprosto unikátní inženýrské dílo. Tato koncepce dovoluje umístit těžký náklad přesně pod těžiště stroje mezi oba trupy. Zajímavostí je dělení funkcí: posádka ovládá celý kolos z pravého trupu, který je plně vybavený, odhlučněný a hermetizovaný pro let ve vysokých výškách. Levý trup sice vypadá zvenčí naprosto identicky, včetně oken, ale ve skutečnosti je prázdný. Slouží primárně k vyrovnávání aerodynamických sil, hmotnosti a jako prostor pro uložení nezbytných palubních systémů, které by se jinam nevešly. Aby mohl stroj takových rozměrů vůbec vzlétnout a nerozpadl se pod vlastní vahou, museli konstruktéři zvolit nejmodernější dostupné materiály. Celý drak letadla je postaven převážně z pokročilých uhlíkových kompozitů. Tyto materiály jsou dramaticky lehčí než tradiční hliník, ale přitom vykazují extrémní pevnost a tuhost. To je u stroje, který čelí obrovskému pnutí při nesení stovek tun nákladu mezi dvěma trupy, naprosto klíčový faktor. Bez revoluce v kompozitních materiálech by Stratolaunch pravděpodobně nikdy neopustil rýsovací prkna, protože z kovových slitin by byl zkrátka příliš těžký na to, aby se odlepil od země.

V roce 2018, právě když se Roc připravoval na své první testy, zasáhla projekt tragédie. Paul Allen zemřel. Bez jeho nadšení a nekonečného kapitálu se Stratolaunch ocitl v klinické smrti. Přestože stroj v roce 2019 poprvé vzlétl, firma byla okamžitě poté nabídnuta k prodeji. Zdálo se, že největší letadlo světa skončí jako hromada drahého uhlíkového šrotu v poušti. Záchrana přišla v říjnu 2019, kdy firmu koupila investiční skupina Cerberus Capital Management. Noví majitelé však nebyli jen romantičtí nadšenci do vesmíru – byli to pragmatici. Pochopili, že soupeřit s Muskem v posílání družic na oběžnou dráhu by byla ekonomická sebevražda. Museli najít pro Roca novou „vražednou aplikaci“. Tou se stala hypersonika. V současné době probíhá mezi velmocemi (USA, Čína, Rusko) nový závod ve zbrojení. Hypersonické zbraně a stroje – tedy takové, které létají rychlostí vyšší než Mach 5 (přes 6 000 km/h) – jsou považovány za budoucnost vojenství i dopravy. Problémem je, že testování těchto strojů je nesmírně náročné. Potřebujete je dostat do velké výšky a udělit jim obrovskou počáteční rychlost.

A právě zde Roc exceluje. Místo raket se satelity nyní pod svým masivním středovým křídlem nosí testovací stroje Talon-A. Jsou to bezpilotní, raketově poháněné letouny, které Roc vypustí ve výšce 10 kilometrů. Talon následně zažehne svůj motor, dosáhne hypersonické rychlosti a provádí vědecká měření. Po skončení testu Talon přistane na letišti jako běžné letadlo (nebo v některých verzích dopadne do oceánu). Stratolaunch se tak stal „létající střelnicí“ a laboratoří, za jejíž služby americké ministerstvo obrany (Pentagon) rádo platí miliony dolarů.

V debatách o tom, které letadlo je největší na světě, panuje často zmatek. Je důležité si uvědomit, že „velikost“ lze měřit různě. Do února 2022 byl hlavním rivalem Roca ukrajinský Antonov An-225 Mrija.

Zatímco Mrija byla symbolem sovětského inženýrství 80. let založeného na oceli a hliníku, Roc je symbolem moderního západního přístupu – kompozity, digitální simulace a efektivní recyklace existujících komponent.

Provozovat kolos takových rozměrů není jen otázkou techniky, ale především precizní logistiky. Každý start stroje Roc připomíná spíše pečlivě naplánovanou vojenskou operaci než běžný odlet letadla. Přípravy na zemi trvají celé dny a zahrnují desítky inženýrů, techniků a meteorologů. Vše začíná už u samotné vzletové dráhy. I když je Roc vybaven celkem 28 koly, která rozkládají jeho obrovskou hmotnost, tlak na povrch asfaltu je stále extrémní. Letiště v Mojave muselo projít nákladnými úpravami a zpevněním drah, aby pod tíhou plně naloženého stroje nedocházelo k jejich praskání.

Samotná pilotáž stroje představuje pro posádku unikátní psychologickou i technickou výzvu. Piloti sedí v kokpitu v pravém trupu, což znamená, že se nacházejí zcela mimo centrální osu letadla. Tento asymetrický posed je nejvíce matoucí při přistání, kdy musí pilot intuitivně korigovat směr, ačkoliv se fyzicky nachází desítky metrů napravo od středu dráhy. Musí si také neustále uvědomovat, že levé křídlo končí až v nedohledné vzdálenosti 117 metrů od nich, což činí jakékoliv manévrování na zemi v blízkosti hangárů nesmírně riskantním. Dalším kritickým faktorem je omezený výhled. Přestože je kokpit věrnou kopií osvědčeného Boeingu 747, přítomnost druhého trupu po levé straně vytváří obrovský „mrtvý úhel“. Aby posádka vůbec věděla, co se děje na druhé straně stroje nebo v jakém stavu je náklad zavěšený pod středovým křídlem, je Roc prošpikován soustavou pokročilých kamerových systémů s vysokým rozlišením. Tyto digitální oči nahrazují přímý výhled a jsou pro bezpečný let naprosto nezbytné.

V neposlední řadě se často diskutuje o ekologickém dopadu takového stroje. Je pravdou, že šest motorů z devadesátých let má při vzletu enormní spotřebu a zanechává za sebou výraznou uhlíkovou stopu. Pokud však srovnáme Stratolaunch s klasickým vertikálním startem rakety, která pálí tuny vysoce toxického nebo energeticky náročného paliva během několika sekund, vychází z toho Roc jako vítěz. Možnost vynést náklad do řídké atmosféry pomocí efektivnějších leteckých motorů a následně letadlo znovu použít, je v přepočtu na kilogram vyneseného nákladu k životnímu prostředí stále mnohem šetrnější.

Stratolaunch Roc je víc než jen letadlo. Je to pomník ambicím jednoho muže, který věřil, že nebe není limit, ale jen začátek. Je to důkaz, že i ty nejšílenější inženýrské sny lze zhmotnit, pokud máte dostatek odvahy (a prostředků). Dnes, když se tento bílý kolos odlepuje od runwaye v Mojave a jeho stín zakrývá celé hangáry, připomíná nám, že lidstvo se neustále snaží posouvat hranice možného. Možná, že Roc nikdy nebude vynášet tisíce turistů na dovolenou na Měsíc, jak si možná Paul Allen kdysi v koutku duše přál. Ale jeho role při vývoji hypersonických technologií zajistí, že letectví 21. století bude rychlejší, bezpečnější a odvážnější.

Roc je mýtický pták, který skutečně vstal z popela. A pokaždé, když jeho šest motorů zaburácí nad kalifornskou pouští, píše se nová kapitola v knize dobývání oblohy.

Zdroje:

Wikipedia, AeroWeb, kosmonautix, Cnet, Stratolaunch